Na súdánské ambasádě nám řekli, ať se vrátíme pro víza za týden. My jsme to zkusili po 5 dnech a k naší radosti jsme zjistili, že víza byla hotová už předchozí den. Získáním víz jsem opět dostal pocit, že jsem prošel zkouškou na výšce.
S klukama jsme spolu stravili ještě jednu noc. Večer jsme zašli na oslavnou večeři. Celý týden jsem si na hotelu vařil rýži a tak jsem si moc užil tentokráte už naposledy egyptské národní jídlo košari. Objednal jsem si mega porci a pořádně se před cestou nacpal.
Následující den krátce po poledni jsme si s Adamem sbalili “kufry” a rozloučili se s Fahimem. Vyrazili jsme si k asuánské přehradě. Byl muslimský svátek – pátek. Ulice Asuánu byly prázdné a slunce slušne pařilo. Na promenádě jsme se naposledy museli zbavit všech otravných prodejců výletů na lodičkách a koňských povozech. Minibusem jsme dojeli k přehradě. Pěšky nás přes ni vojáci nechtěli pusit a tak jsme počkali, než nám stopli auto, do kterého nás nasáčkovali.
Přejeli jsme na druhou stranu, kde jsme si u malého krámku dali ve stínu pauzu. Koupili jsme vodu, chleba a buráky. S kolem postavájícima klukama jsme se dali do řeči. Adam chtěl na cestu sehnat nějakou trávu a tak kluci zavolali nějakému týpkovy. Během čekání na dealera jsem šel prozkoumat přehradu. V dálce na kopcích se tyčily domečky Núbijcú, jejichž domy nebyly zaplaveny stavbou asuánské přehrady. Voják mi povolil selfíčko s přehradou a pak jsem šel zpátky.
Když jsem se vracel, tak ke mně přišel jiný voják z blízké vojenské základny a chtěl vidět, co jsem vyfotil. Selfíčko se přehradou se mu nelíbilo a tak mě i s Adamem vyzval, ať nahodíme batohy a následujeme ho. Před bránou vojenské základny mi začali čekovat pas. Adam měl na batohu oranžový gps přijímač, který když vojáci uviděli, tak začali strašně panikařit s tím, ať ho hned vypne. Po chvíli dojel kapitán Ahmed. Přátelsky nás přivítal a pozval dovnitř základny. Usedli jsme v altánku s krásným výhledem na přehradu a okolní poušť. Na přivítanou jsme dostali vychlazený džus a datle.
Ahmed ve volném čase neturisticky cestuje a rád poznává země návštěvou domorodců a tak měl mnoho pochopení pro náš způsob cestovaní. Dobré dvě hodiny jsme se bavili o našich zemích a užívali si toto setkání. Ahmed rutinně prošel fotky v mém počítači a požádal mě, ať vymažu selfíčko s přehradou. Na začátku vše vypadalo na doživotní žalář a nakonec se všechno v přátelském duchu vysvětlilo a s Adamem jsme každý na cestu ještě dostali kilo datlí. Ahmedovi jsme lživě řekli, že dále do 250 km vzdáleného města Abu Simbel pojedem autobusem. Žádný už ten den nejel a tak nás vysadil na západním břehu přehrady s tím, že nám stopnou auto do centra Asuánu, zatímco my jsme chtěli pokračovat opačným směrem stopem.
Po hodině nás převezl autobus. My jsme prozíravě vystoupili na východním břehu a už jiné vojáky poprosili, aby nám stopli auto zpátky na západní břeh. Ti nic netušili a tak jsme po pár minutách seděli v auťáku a jeli zpátky. Auto všechny objelo a vyhodilo nás kus za přehradou. S Adamem jsem byli moc štastní, že jsme byli konečně svobodní. Ve srandě mi řekl, že jestli ještě jednou budu fotit nějaké strategické objekty, tak si mě odpřátelí na facebooku. Byla noc a my jsme si to pěšky mašírovali do 10 km vzálené núbijské vesnice. V polovině jsme si dali pauzu. Když nás uviděli kolem projíždějící vojáci, tak to hned otočili a přijeli nás zčekovat. Cesta z Asuánu do Abu Simbel byla vždy velmi hlidaná a turisti mohli jezdit pouze v policejních konvojích. Nebyl jsem si jistý aktuální situací a tak jsem čekal velký průser. Překapivě jenom koukli na naše pasy a nechali nás být.
Po chvíli projížděl řidič minibusu Abdul, který nás chtěl vehementně svézt za peníze. Poděkovali jsem s tím, že jdeme pěšky. Pak nás kamarádsky nás pozval do nedalekého domu svého otce na večeři a nocleh s tím, že za cestu musíme zaplatit. Nakonec jsme ho ukecali a svezl nás zdarma. Dojeli jsme na motorest, kde byli jeho kamarádi. Podělili se s námi o večeři a my s Adamem jim nabídli chleba, datle a buráky. Adam ubalil mega džojnta a my jsme ho sedíce v kruhu pokuřovali jako indiáni dýmku míru.
Přesunuli jsme se k Abdulovi. Šoupnul nás k sobě do pokoje a zamknul dveře, asi proto, aby jsme se mu tam jen tak nepromenádovali. Chtěl, aby jsme mu pustili nějakou zápaďackou hudbu a tak Adam vytáhl empétrojku. Byť už celá jeho rodina spala, tak začala velká party. Abdul rozpálil uhlíky a posypal je súdánským bakhorem, což úžasně vonělo trošku jako v kostele. Nasledovál čaj s hřebíčkem a k tomu bafání vodnice. Moc jsem si užíval každý moment. Na nic jsem nečekal a putil se do tance celý štastný. Flámovali jsme do 3 do rána a potom naležitě vytuhli.
