Byl večer a Fahim navrhl, ať se jdeme projít. Procházeli jsme trhem, když se mé oči proťaly s Egypťankou, se kterou jsme na sebe zírali déle, než by bylo s cizím člověkem obvyklé. Hned jsem o tom Fahimovi řekl a on říkal, ať ji jdu oslovit. Než jsem se rozhoupal, tak slečna v žlutém závoji byla fuč. Po chvíli nás zastavil nějaký prodejce a Fahim se s ním dal do řeči. Po chvíli znova procházela stejná dívka se svou kamarádkou. Fahim tentokráte na nic nečekal a inicioval seznámení.
Při seznamování s holkami dokážu být velmi stydlivý. Holky jsem nikdy balit neuměl a když už na to došlo, tak jsem je balil spíše na můj intelekt než na svaly. Koukali jsme na sebe, usmívali se a styděli. Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem šel s pravdou ven a řekl, že se stydím a že nevím, co mám říct. Napětí lehce opadlo a dali jsme se do řeči. Slečna se jmenovala Nimrín a uměla dobře anglicky a tak nebyl problém komunikovat.
Byli jsme uprostřed trhu a skoro všichni na nás koukali. Nevěděl jsem, co si můžu na veřejnosti dovolit při seznamování s dívkou, aby mi nepřišel dát nějaký Egypťan přes držku. Fahim celou situaci kontroloval a vytvářel pocit bezpečí. Zeptal jsem se Nimrín, jestli si můžeme jít sednou někam na čaj. Řekla, že to bohužel nejde a tak jsme si pouze vyměnili facebook a rozloučili se s tím, že si napíšeme. Byl jsem rád a zároveň naštvaný na Fahima, že mi způsobil takové netradiční vzrůšo.
Později ten večer jsme si přes messenger s Nimrín domluvili schůzku na další den. Byť jsem byl v Asuánu sotva 3 dny, tak chtěla, aby jsem navrhl, kam půjdeme. Jediné fajn místo, které jsem znal, bylo pod chrámem na druhé straně řeky a ona souhlasila.
Druhý den jsme měli scuka v 18 hodin před nádražím. Měl jsem zpoždění asi 10 minut, zatímco ona jen hodinu. Myslím, že na egyptské poměry a příšernou dopravu to je v normě. Holkám rád nosím na schůzky květinu. Tentokráte jsem měl po ruce pouze velké granátové jablko, tak jsem ho vzal s sebou. Když dorazila, tak jsem jí ho hned po pozdravu chtěl dát. S úsměvem poděkovala, ale nepřijala ho. Vím, že to bylo netradiční, ale květinu jsem neměl a nechtěl jsem přijít s prázdnou.
Nimrín měla krásný fialový závoj a fialově nalakované nehty, za což si ode mě zasloužila kompliment. Měla uhrančivé oči, plné červené rty, krásnou čokoládově snědou pleť jako princezna Šeherezáda z pohádek 1000 a jedné noci. Byla velmi půvabná a já byl celý okouzlen. Na sobě měla džínsy, tričko a károvanou košili jako správný hipster. Pochází z Alexandrie a v Asuánu studuje anglickou literaturu. Byl jsem mírně nervózní a ostych jsem maskoval úsměvem. Ona se rovněž styděla a po cestě do přístavu jsme se navzájem okukovali.
Lodí jsme dopluli na druhý břeh a začali se procházet a povídat si. Chtěl jsem dojít na mé oblíbené místo, kde bychom byli o samotě a na břehu Nilu. Núbijci z nedaleké čajovny nás však odradili, že se tam jít nesmí. Věděl jsem, že to není pravda, ale neřešil jsem to. Šli jsme tedy na druhou stranu, ale tam Nimrín jít nechtěla. Navrhl jsem, že si můžeme jít sednout na nedaleký písečný kopec, kde však byla příliš velká tma. Navíc všude kolem byli Núbijci, kteří by nebyli nadšení, že jdeme někam do pouště bez průvodce.
Poslední možnost byla si sednou do blízké čajovny. Na to jsem však neměl ani pomyšlení, protože Nimrín byla snad jediná holka v širokém dalekém okolí a všichni ti hnusáci na nás i tak závistivě koukali a řešili, že tady nějaký cizák randí s jejich arabskou holkou.
Nakonec jsme stáli na kraji cesty, kde se zdálo, že se Nimrín cítí nepohodlněji vůči všem těm islámským pravidlům, aby nevypadala jako prodejná žena. Na nic jsem netlačil a vše nechal na ní, protože nevím jak to tady chodí.
Na stojáka jsme si tedy povídali a poznávali se. Jedním z jejích snů je procestovat celý svět a proto jsem se jí mými příběhy z cest snažil dodat kuráž a motivaci. Říkala, že její rodina je strašně tradiční a že by ráda žila svobodněji. Hlavu si však šátkem zahaluje moc ráda. Velmi brzy jsme se naladili na stejnou vlnu a všechna nedorozumění a kulturní rozdíly jsme přecházeli smíchem, kterým jsme se navzájem infikovali.
Po pár hodinách mi Nimrín přišla jako kamarádka, kterou jsem se snažil inspirovat a předat jí co nejvíce zkušeností namísto toho, abych se ji snažil nějak vehementně balit, případně políbit, byť bych velmi rád, ale nějak jsem to necítil. Na konec našeho setkání z ní vylezlo, že už je zasnoubená a tak jsem naše setkání bral spíše jako kulturní výměnu, než nějaké velké randění. Naučili jsme se toho navzájem o nás a naších zemích velmi mnoho. Při loučení mi dala barevný pletený náramek a já jí podruhé zkusil dát granátové jablko se slovy, že tentokráte už ho musí přijmout. Přijala a tak tak ho nacpala do své malé kabelky. Oba dva jsem byli nadšení z úžasného večera plného pozitivní energie a inspirace, až jsme se málem nemohli rozejít. Řekl jsem jí, že kdybych, mohl tak bych jí objal, ale namísto toho jsem jenom potřepal její pravicí a ona naskočila do autobusu. Říkala, že si se mnou selfíčko dá až příště a tak jsem musel použit ilustrativní fotku jiné egyptské kamarádky, která je minimálně stejně půvabná.
