Od pekaře jsme si to namířil na veloudí trh, kvůli kterého jsem do Daraw přijel a čekal na něj dva dny. Po cestě jsem si utrhnul čerstvé datle ze stromu. Kolem projíždějící lidé v autech a na koňských povozech na mě mávali a byli strašně štastní, že vidí cizince.
Po půl hodině chůze jsem v dálce zahlédl stádo velbloudů. Krkolomně jsem překoročil železniční koleje a došel na místo činu. Na otevřeném prostranství nakládáli poslední velbloudy na náklaďák a vypadalo to, že je všemu konec, přitom bylo teprve 9 hodin za to slunce už pěkně peklo. Pán sudánského původu, který žije v Egyptě mi řekl, že hlavní trh se koná až v sobotu za dva dny kousek o podál. Kolem se motal řidič tuk-tuku, který mi nabídl, že mě tam zaveze. Působil přátelsky ale i tak jsem se pro jistotu zeptal zda mě vezme zadarmo. Řekl, že ano.
Dovezl mě před dvůr, kde se koná každou sobotu velbloudí burza. Bylo tam pusto prázdno. Přišel nějaký chlápek z vebdloudí stáje od vedle jestli chci vydět velblouda. Souhlasil jsem. Stáj byla plná velbloudu. Došel nějaký starší pán a arabsky se ptá další chlápka jestli mám peníze a pak ať si za ně udělám fotku. Neměl tušení, že jsem mu rozuměl. Začal jsem se cítit jako hloupý chodící dolar, kterym jim dovezl peníze. Otočil jsem se na patě a odešel. Nastoupil do tuk-tuku a vyjeli. Začal jsem se znovu ujišťovať, zda jedu zadarmo, když v tom mladý řidič začal dělat hloupého a chtěl za jízdu peníze. Po špatné cestě jel téměř krokem a tak jsem sebral baťoh a vyskočil za jízdy. On zastavil a začal se semnou hádat. Vůbec jsem se s nim nebavil a kráčel pryč. Po chvíli mě dojel a blížil se k mně strach nahánějící rychlosti.
V tom přiběhl Abdul a začal zjišťovat příčinu sporu. Uměl dobře anglicky a působil seriózním dojmem. Vyslech si mou verzi a pak řidičovu. Vytáhl z kapsy častku, kterou řidič požadoval a zaplatil ji. Řekl jsem mu ať za mě nic neplatí, protože řidič je lhář a podvodník a nic si nezaslouží. Většinou nehřeším slovem ale tentokráte jsem řidiči v arabštině řekl, že jestli si ty peníze vezme, tak půjde do pekla a že Aláh vidí, že je nečestný. Řidič odjel a Abdul mi řekl, že toho řidiče zná a jsou s ním jenom problémy. Moc se mi jméném Saídského lidu omlouval. Já jsem mu řekl, že není za co, že on je slušný člověk. Pozval mě na čaj, kde jsem seznámil s jeho otcem, který se mi rovněž omlouval.
Naložili mě na motorku projíždějícího kamaráda Polise. Po cestě se mě ptal jakou mám víru. Řekl jsem mu, že jsem křestan. Vzal mě k sobě domu a nabídl mi svačinu. Jakmile jsme vešli do jeho domu, tak mi ukázal křížek vytetovaný na ruce s tím, že je křesťan a že se nemusím ničeho bát. Dům byl dvoupatrový. V přízemí mě pozval do pokoje pro hosty. Představil mi svého staršího syna Petra a mladšího Šenudu. Petr si se mnou udělal selfíčko. Šenuda byl mladý prcek plný energie a když probýhal kolem mě tak chtěl plácanec na ruku. Polis mi přinesl bagety naplněně sýrem. Přišla jeho manželka a malá dcera jménem Maruszka. Pobyl jsem u nich ani ne hodinu a razil dál.
Byl čtvrtek a já se musel na dva dny zabavit a přečkat do sobotního trhu. Neměl jsem u sebe žádné peníze a nechtěl jsem vybírat nové. Kamarád Police mě hodil tentokráte zadarmo tuk-tukem do 5 kilomterů zdáleného chrámu kousek od města Kom Ombo. Do templu chtěli vstupné a tak jsem na něj pokoukal z venku a šel se schladit do řeky. Bylo kolem poledne a teploměr ukazoval 40 stupňů, takže koupačka v chladném Nilu byla jako když člověk výjde se sauny. Sedl jsem si do stínu, z knížky jsem se učil arabštinu a prostě se snažil přežít to nejhorší vedro.
Později jsem si šel doplnit vodu a objevil mešitu, kde jsem si dal šlofíka. V mešitách jsem na blízké východě strávil spoustu času, hlavně přes den, když bylo parno. Některé byvají s kilmatizací nebo mají minimálně větráky, je tam pitná voda a člověk si tam může odpočinout. Lidé se tam chodí 5 krát denně modlit ve specifický čas a pokud člověk není muslim, tak je vhodnější odejít. Což jsem udělal i tentokráte před motlitbou při západu slunce. Všichni včetně policie a ochranky se hrnuli do mešity a já jediný jsem odcházel.
Došel jsem na břeh, kde zrovna na krátkou chvíli kotvila turistická loď zvaná Dahabija, která vypadá jako několika patrový hotelový kontejner na nákladní lodi. Viděl jsme takovou loď poprvé a tak jsem se celý kochal. Chtěl jsem spát na břehu řeky Nil a tak jsem využil toho, že se skoro všichni v té chvíli modlili a zadním nestřeženým vchodem jsem opustil areál chrámu a pokračoval podél břehu řeky.
Pomalu se stmívalo a já se jen tak procházel kolem Nilu. Všichni farmáři už byli dávno doma až na jednoho. Ptal se mě kam kráčím. Řekl jsem, že chci dojít do další vesnice. Řekl mi, že cesta za chvíli skončí a ať jdu zpátky na hlavní na autobus. Otočil jsem se tedy a šel pomalu zpátky. On mě mezitím předjel na oslovy a jakmile se v dálce ztratil tak jsem pokračoval dále původním směrem.
Po chvíli se cesta opravdu přerušila vodním kanálem, který přitékal do Nilu. Vydal jsem se tedy na průzkum a v kročil do plantáží s cukrovou třtinou. Našel jsem vyšlapanou cestičku, která však se po čase ztratila a já jsem se najedou ocitnul uprostřed džungle v úplné tmě. Neměl jsem, co jíst a tak jsem si utrhnul jeden stonek třtiny a vrátil se břeh Nilu. Okusoval jsem si třtinu, sál z ní sladkou vodu a jen tak si přemýšlel celý spokojený o životě.
