Hotel v Luxoru jsem opustil kolem 16 hodin, když už nebylo takové vedro. Přes den se toho moc nedá dělat, protože je příšerné vedro (kolem 40 stupňů) a tím, že už je podzim, tak slunce zapadá kolem 18 hodin a potmě se zase stopuje velmi těžce v každé zemi, protože řidiči mě buď nevidí nebo ze mě mají strach.
U stánku s občerstvením jsem si na večeři koupil vařené fazole, falafel a chleba. Chtěl jsem si sednou na kamenou lavičku, ale byla tak rozpálená, že jsem na ní nevydržel sedět ani minutu. Sešel jsem z promenády a sedl si přímo k břehu Nilu. Zpocené tělo jsem zchladil v příjemně studené řece a pak se pustil do baštění. Koukal jsem na čluny, přepravující lidi na západní břeh. Je tam hodně hotelů, restauraci a hlavně Údolí králů, které jsem viděl z dálky krásně nasvětlené.
Uvažoval jsem, co podniknout. V Luxoru plném lidí, otravujících turisty na každém rohu, už jsem nechtěl být ani minutu. Chtěl jsem jít do další vesnice, ale tušil jsem, že mě policie odchytí hned na prvním čekpointu a pojedu zase eskortou nebo mě bude cpát do hotelu. Ani do jednoho se mi nechtělo. Nejjednodušší bylo jít na vlak, který tady stojí haléře v porovnání s Českem. Za 200 km člověk zaplatí zhruba 30 Kč.
Naposledy jsem se pokochal pohledem na Luxorský palác a kráčel jsem si to na nádraží, když v tom jsem jako cizinec zaujal trojici kluků. Jeden se ke mě nečekaně přiblížil a zatahal mě za můj mikulášský plnovous. Moje ruka z toho šoku reflexivně vystřelila a aniž bych úmyslně chtěl, tak jsem mu dal slušnou facku, až se chudák celý vylekal a já jsem se sám sobě nestačil divit. Na nádraží jsem čekal na můj vlak 3. třídy. Když přijel vlak z protisměru, tak mi jeden procházející chlápek řekl, že jede do Káhiry. Byl jsem unavený a moc se mi s nikým nechtělo bavit. Tak jsem mu anglicky poděkoval. On mi to zopakoval a já mu znovu poděkoval. Pochopil jsem, že mi špatně rozuměl, když řekl “fuck you?”. Já mu odpověděl, že “thank you” a pak ještě pro jistotu v arabštině. Stačí takové malé nedorozumění a člověk málem dostane přes hubu.
Nechtělo se mi věřit, že si mě drážní policie vůbec nevšímala a já byl totálně nezávislý. Asi si mysleli, že jedu přímo do Asuánu jako všichni turisti. Já jsem však měl namířeno do malého města Daraw kousek před Asuánem. Ve 2 ráno jsem vystoupil a všichni domorodci na mě koukali, kde jsem se tam vzal. U hlavní cesty jsem obešel jednoho policistu a mířil si to k Nilu, kde jsem chtěl přespat pod palmami. Byl jsem už téměř na konci, když v tom jsem si na poslední chvíli všiml, že procházím kolem areálu budovy se závorou. Zahlédl jsem, jak tam sedí policisté. Zrak jsem upřel před sebe a doufal, že si mě nevšimnou. Prošel jsem – uff. Po chvíli se však ozval výkřik. Přišel ke mě policista s v šedé uniformě s flintou přes rameno. Vypadal jako myslivec na lovu, což bylo totálně vtipné. Pobídl mě, ať ho následuji.
Došli jsme k židlím, kde seděl další policista Ade, který zrovna baštil teplou egyptskou palačinku (chleba plněný černým medem). Hned se se mnou o jednu podělil. Ve vlaku mě nafutrovali bráchové Mohamed a Ahmed a já už jsem nechtěl nic jíst, ale Ade byl moc sympatický mladík a nechtěl jsem ho odmítnout. Navíc jsem takovou palačinku jedl poprvé. Aniž by Ade zkontroloval můj pas, zeptal se mě, kam mířím. Většina lidí nechápe, že kempuji někde za městem a policie už vůbec ne. Takže jediná možnost, jak se jich zbavit, byla jít do hotelu. Ade mě naložil na svou motorku a zavezl na náměstí.
Vzbudili jsme recepčního, který mě nakonec přijal. Hotel byl na tom o něco hůře, než dům hrůzy na kolotočích, takže cena 50 liber (150 Kč) byla totálně napálená. Recepční už měl v ruce můj a pas a asi by mě v noci jen tak nikam nepustil, aniž by na mě nezavolal policii, aby mě doprovodila do dalšího hotelu.
Z kapsy jsem vytáhl posledních 35 a řekl mu, že víc nemám. Vzal si je a vrátil mi búra jako dobrý muslim s tím, ať nám aspoň na čaj. Chtěl jsem spát na střeše s dalšími lidmi, protože v pokoji bylo strašné vedro, ale on měl strach, že bych spadl. Počkal jsem tedy až se ztratí a šel si tam lehnout.
Další den odpoledne jsem opustil hotel a vyrazil za město. Po cestě jsem si doplnil chlazenou vodu z dispenzoru, které jsou po celém Egyptě. Vodu z kohoutku piji všude, kudy jedu a tím si postupně vytvářím imunitu na všechny možné bakterie, které ve vodě bývají a tím pádem jsem v Egyptě a ani jinde zatím neměl žádný velký problém.
Z rušné cesty jsem odbočil a procházel mezi vodními kanály a políčky plnými kukuřice a cukrové třtiny. Zapadalo zrovna slunce a všichni farmáři se vraceli domů. Procházeli kolem mě pastevci ovcí a projížděli rolníci na povozech taženými osly.
Najednou zastavilo pár kluků, hryzajících třtinu. O kousek se se mnou podělili a chtěli, ať je vyfotím, když už jsem ten turista. Vrátil jsem se s nimi do přilehlé vesnice. Mezi kluky i holkami jsem vzbudil obrovský rozruch. Všichni se mě přišli očuchat a zeptat se mě anglicky, jak se jmenuji.
Procházel jsem kolem pekaře Atáíba, který mě pozval na večeři. Než přinesl večeři, tak se setmělo. Měli jsme sýr, fazole, čočku, tuňáka, nakládanou zeleninu, brambůrky a k tomu chleba z jeho pekárny. Vše jsme zapili čajem a já celý unavený vytuhnul. Uložil mě na lavičku před pekárnou s tím, že tam můžu přespat. Řekl jsem mu, že mu rád pomůžu s výrobou chleba. Souhlasil a popřál mi dobrou noc.
Po východu slunce mě před pekárnou probudili postávající lidi, čekající na čerstvý chleba. Naběhl jsem do pekárny a koukal, kde bych mohl pomoct. Jeden chlapík házel bochánky těsta na dřevěné tácy. Druhý je nosil k peci. Třetí je házel do obrovské pece s posuvným pásem. Čtvrtý je odebíral a dával přes okénko lidem. Atáíb jako největší šéf inkasoval peníze. Chleba je v Egyptě dotovaný vládou a tak si můžou každý koupit 20 chlebů za 3 koruny. Pekaři moc pomoci nepotřebovali a tak jsem alespoň postával u výdejního okénka a pomáhal Salehovi, když si potřeboval odskočit.
