Kousek od břehu Nil byla palmová džungle. Na noc jsem si tam roztáhl hamak do něj dal spacák, protože noc byla překvapivě chladná hlavně nad ránem a kolem toho jsem natáhnul moskytiéru avšak komáru moc nebylo. Čekal jsem, že mě ráno objeví nějaký farmář a bude na mě zírat, kde jsem se tam poděl a co jsem zač a tak se i stalo. Ten který mě objevil o mě řekl dalším a tak se na mě chodili postupně dívat jako na exotické zvířatko.
Aniž by mě to překvapilo, tak na mě pro jistotu zavolali policii. Seděl jsem nad břehem pod palmou a pomalu se probouzel. Najednou jsem viděl, jak projíždí dva chlapíci na motorce, kteří si mě nevšimli. Tušil jsem, že to je policie a tak jsem si užíval poslední chvíle svobody.
Po chvíli jeli zpátky a uviděli mě. Řekli mi ať si zbalím věci a jdu s nimi. Všichni farmaři se mezitím seběhly. Policisté si semnou udělali selfíčko ale já s nimi nemohl, což bylo pěkně nefér, tak mě aspoň vyfotili s rolníky. Přiskočil jsem na motorku a ve trojko mě dovezli zpátky k nedalekému chrámu. Pak mě zavedli do kanaceláře kapitána turistické policie. Uviděl jsem, že má na rameni 3 hvězdy a věděl, že tihle umí anglicky a jsou moc příjemní na turisty, a taky že byl. Zkontroloval mi pas a vůbec neřešil zdánlivé provinění, že jsem spal kdesi za chrámem v džungly. Vysílačkou zavolal nižšího důstojníka, který postavil na čaj a šel pro mě koupit sušenky.
Kapitán Mohamed byl starší plešatý pán. Promluvil na mě několika anglickými frázemi, které znal. Další komunikace probíhala už pomoci jeho konverzační příručky. Policistům záměrně neříkam, že umím arabsky, aby se mě moc nevyptávali hlavně dokuď se sitauce nevysvětlí a oni začnou být přátelští. Mohamed se zajímal o Českou republiky a vyjádřil se, že by jí rád jednou navštívil. K mému potěšení věděl překvapivě monoho. Veděl, že Škoda je české auto tím, že teďka patří pod německý koncern, tak si většina lidí myslí, že je německé. Dále veděl, že Češi vyrábí dobré zbraně a náboje, které od nás egyptská vláda nakupuje.
Bylo moc příjemné sedět v klimatizované kanceláři s ventilátitorem, když venku teploměr ukazoval 40 stupňové vedro. Kapitán se omluvil a odešel se pomodlit do mešity. U stolu seděl mladý policista Ali, který se semnou hned dal v kapitánově nepřítomnosti do řeči. Naše kamarádství začalo selfíčkem. Na svačinu měl tuňáka se 3 bagetami, o kterou se semnou láskyplně podělil. Já jsem mu napolátku nabídl sušenky a datle, které jsem našel v baťohu. Alimu je 21 roků, pochází z Kahiry a vždycky si přál být policistou.
Policisté se mě ptali kam mám namířeno. Pro jednoduchost jsem jim řekl, že pojedu vlakem do Asuánu. Přitom mě čekala ještě jedna noc a další den ráno velbloudí trh v Daraw. Čekal jsem, že zase pojedu policejní eskortou na nádraží, kde mě šoupnou do policejního vagonu. Moc jsem se o to nestaral a byl rád, že můžu přežít horký den s příjemnou společností v klimatizované kanceláři a poznat tak Egypťany. Nasledovalo další pozvání na čaj a cigareta. Ty však odmítám s tím, že raději kouřím vodní dýmku a když cítím, že je na to vhodná chvíle, tak zmíním i hašiš, což vždycky vzbudí velký usměv na rtech. V Egyptě kouří hašiš, který je nelegální, skoro každy druhý Egypťan zatímco alkohol který je povolen si dají jejich protějšky nejčastěji v Káhiře či Alexandrii. Zvyky jsou holt silnější než zákony, které Egypt zavedl, aby se přiblížil západnímu světu.
S přibývajícím časem jsem pochopil, že žadná policejní eskorta nebude a můžu kdykoliv odejít. Počkal jsem tedy až opadne to největší vedro a mezi 4 a 5 hodinou odpolední jsem kapitánovi poděkoval za jeho pohostinost. Naposledy jsem se pokoukal na chrám, ze kterého čišila vůně starověku až mi z toho běhal mráz po zádech.
Vykročil jsem si to pěšky zpátky do 5 kilomterů vzdáleného městečka Daraw. Po cestě jsem se musel zbavit otravných řiduču tuk-tuků či dětí žebrajících peníze. Sešel jsem z hlavní rušné cesty na vedlejší, která vedla podél farmářský polí. Z jenoho pole za mnou přiběhl Abdul Karim, který pracuje jako ředitel v místní škole. Byl zrovna pátek, což je v muslimském světě jako neděle u nás a tak trávil celý den prací na zahrádce. Stmívalo se a říkal, že už se vrací domu ale i přesto mě pozval na čaj a krátce semnou pohovořil celý nadšený, že vidí cizince z Československa. Jeho bratr mi na cestu utrhnul ze ztromu čerstvý citrón a oba se semnou rozloučili.
Byl jsem už téměř v Daraw a začal přemýšlet, jak nasytím mé prázdné břicho a kde složím hlavu. V kapse jsem měl poslední libru a půl, za což by koupil 6 chlebových placek, které jsem si chtěl dát ze solí. Rozpoznal jsem, že stojím před ulicí, kde je Atajibova pekárna, když v tom na mě někdo z tuk-tuku zavolal mé jméno. Vůbec jsem neměl tušení, kdo to je. Po tmě v dálce všichni ti Saídové vypadají stéjně jako bubáci. Došel jsem k němu ale pořád netušil. Byl to Saruat, se kterým jsem se seznámil, když je večeřel u pekaře Atajíba předpředešlí večer.
Oba jsme byli obrovsky nadšení z takového náhodného setkání. Zeptal jsem mě kam mířím a jestli nemám hlad. Řekl jsem mu, že bych rád něco snědl. Naskočil jsem do jeho tuk-tuku a upalovali jsme na návštěvu k jeho kamarádům, kam měl namířeno.
Dorazili jsme do domu Saleha, kde sedělo monoho jeho bratrů a kamarádů. Všichni byli moc nadšení, že jsem se tam objevil. Vytáhl jsem můj žurnál s fotkami a vše jim o mě povykládal. Můj plnovous jako obvykle vzbudil obrovskou pozornost. Prve si ze mě vystřelovali, že jsem z islámského státu nebo Usama bin Ládin. Pak si mysleli, že jsem Šejch v mešitě. Nakonec se ukázalo, že nejsem ani muslim a to už byly všechny náboje vystříleny. Na přivítanou jsme pili vychalzený domácí džus z manga.
Později se donesla bohatá večeře. Já jsem hladem už téměř šilhal a tak jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Pustili jsem se do hodování. Měli jsme těstoviny s mletým masem, vinné listy plněné rýží, fazole v rajčatové omáčce, smaženou rýži, špenátovou omáčku, salát, kuřecí nohu, saídskou pizzu plněnou masem a k tomu domácí bochník chleba. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když si na to vzpomenu. Vše bylo na jednom podnosu a my seděli kolem dokola. Takto se jídlo sdílí a jí se velmi pomalu, aby se ruce nad podnosem neprali a u toho se povídá. V arabských zemích je zvykem hostům předkládat kousky jídla až pod jeho nos jako ukázka respektu. Nebyl jsem ještě zcela najezen ale záměrně jsem přestal jíst, protože jsem čekal pobídku, abych jedl dále. Někdy je těžké na poprvé odmítnou s tím, že člověk už je plný. Snědl jsem tedy dalších pár soust a naznačil, že už jsem opravdu najezen do syta.
To jsem však neměl tušení, že bude ještě zákusek. Nevím jestli to bylo zvykem v jejich domě, či tím, že byl sváteční pátek. Nicméně každý dostal kousek vynikajícího sladkého moučníku a k tomu sprite. Všechno jsem to s láskou zbaštil a praskal ve švech. Moc jsem jim za jejich pohoštění poděkoval a zažertoval jsem mám teďka dvojčata. To vše jsme úplně nakonec spláchly sladkým čajem.
Saruat se mě ptal, kde budu spát. Neměl jsem tušení. Jeho kamarád Ali navrhnul, že by mě mohl uložit zdarma v mešitní ubytovně vedle jeho domu. Po cestě jsme se zatavili v čajovně na čaj a dýmku a pak se tam úspěšně dopotáceli. Byl jsem utahaný z celého dne ale i tak jsem si těsně před spaním s Alim ze slušnosti povídal. Jakmile jsme se rozloučili, tak jsem upadl do hlubokého bezvědomí totální vyčerpáním a byl moc vděčný celý úžasný den plný dobrodružství.
