Poslední noc v hotelu Nil jsem si dal do pokoje přes noc nabíjet notbuk a telefon zatímco jsem spal na dvoře pod širákem. Ráno mi bylo uštědřeno nepříjemné překvapení, protože jsem svůj telefon už nenašel, byť výrazně dražší laptop byl na místě. Krátce mě to zamrzelo. Můj chytrý telefon byl zastaralý, měl rozbitý displej, ale stále fungoval a pro mou potřebu mi stačil. V každé zemi jsem do něj vždy koupil sim kartu, abych měl 3G internet a občas používal pár aplikací. Z mobilů okolo mě jsem vždy míval ten nejhorší a tak mi vydržel celkem dlouho. Súdán je jedna z nejbezpečnějších zemích a po týdnu v hotelu jsem tam už skoro všechny znal a vůbec by mě nenapadlo, že se bude někomu až tak hodit. Inu příležitost dělá zloděje.
Vyrážím na cestu a přede mnou je nová výzva – projet Súdán bez peněz. Jediné, co opravdu potřebuji, je jídlo a tak jsem za poslední peníze dokoupil zásoby. Na cestu mám 3 kila datlí, půl kilo tahiny, kilo arašídů, půl kila medu, čtvrt litru sezamového oleje, čtvrt litru olivového oleje, půl kila chia semínek, kilo rýže a koření. Je to železná zásoba na momenty, až budu umírat hlady. Když stopuji přes civilizaci, tak normálně tolik jídla nenosím, ale chci, ať moje nová výzva stojí opravdu za to. V Súdánu nelze vybrat peníze z bankomatu pomocí mezinárodních karet. Z peněz mám dolary, které mám akorát na Etiopské vízum, takže pokud je utratím, tak nebudu moci pokračovat dále v cestě. Jsem moc zvědavý, koho při cestě přes Súdán bez peněz potkám a co zažiji. Na své cestě kolem světa jsem už toho zažil mnoho, ale z absolutního cestovaní bez peněz mám pořádně nahnáno. Pokud se něco bojím udělat, tak to udělám, abych byl o něco více svobodnější. Takže kdo se bojí jít do lesa, tak hurá v noci do lesa a strach zmizí.
V hotelu jsem se potkal s Klaudiem z Itálie a domluvili jsme se, že budeme pár dní stopovat spolu. Je mu 55 let, bez rodiny. 15 let pracoval jako rolník na ovocné farmě. Dneska už je v penzi a zbytek života chce strávit na cestách kolem světa. Žije z pronájmu svého bytu a dědictví po rodičích. Říká, že věří pouze sobě samému a pokud snad existuje nějaký Bůh, tak u posledního soudu po tom všem, co v životě svedl, skončí s největší jistotou v pekle než v ráji. Cestuje velmi nalehko. To nejdůležitější, peníze a pas, nosí u pasu v ledvince. V batohu má spacák a stan na kempování, nějaké oblečení a křížovky, které rád na cestách luští. Nepoužívá telefon a ani fotoaparát, takže mu nemůže nikdo skoro nic ukradnout, až na jeho budík. Po cestě na konec města jsme se zastavili rozloučit s Mohamedem. Je to 29-ti letý rodák z Halfi, který v Chartúmu vystudoval právo. Živí se prodejem motorových olejů. Ve svém obchodě má stůl s počítačem, což vypadá jako kancelář a působí jako největší šéf. Na rozloučenou nám nabídl čaj. Srkli jsme ho do sebe a pádili dále.
Na policejní čekpoint za město nás vyvezl policista v klimatizovaném pikapu. Byla 13. hodina odpoledne a slunce slušně pralo. Nejbližší město Abri, kam jsme měli namířeno, bylo vzdálené 170 km. Auta nejezdila vůbec žádná. Policisté se zrovna modlili a vůbec si nás nevšímali. Byl jsem obrovsky nadšený, že začínám cestu přes Súdán po týdenním odpočinku ve Wadi Halfě. Asi po hodině přijel od hranic s Egyptem kamión se syrskou značkou. Řidič zastavil, aby si vyřešil nějaké papíry a tak bylo velmi snadné požádat ho, jestli by nás přibral. Neměl s tím problém. Pro jistotu se ještě zeptal policisty, jestli může vzít zápaďácké turisty a hned potom, co si uvařil kafe, jsme nasedli do kabiny. Pán byl z jižní Sýrie, kde se nebojuje, ale i tak svou domovinu opustil i se svým kamionem a teď bydlí v Káhiře. Vozí nábytek mezi Káhirou a Chartúmem. Projížděli jsme Núbíjskou pouští. Do červena zbarvený písek vystřídaly ostré černé kopce a kamenitý terén. Vše vypadalo, jako by tam kdysi vybuchla sopka.
Po dvou hodinách jsme dorazili na okraj městečka Abri. Do centra k ubytovně nás svezli místňáci na tuk-tuku. Majitel Magzoub nejprve zkusil štěstí a nabídl nám nocleh za 200 SGP (300 Kč). To jsme s Klaudiem odmítli s tím, že budeme spát u řeky zadarmo. Pochopil, že jsme stopaři a se slovy, že žádné peníze od nás nechce, nám nabídl, abychom přespali zadarmo na dvoře před jeho ubytovnou.
S Klaudiem jsme během západu slunce prozkoumali malé a milé Abri. V restauraci dali Klaudiovi za obvyklou cenu 10 SGP (15 Kč) dvojitou porci fazolí a tak se se mnou láskyplně podělil. Dva chleby, co jsme nesnědli, jsem si vzal na další den na sváču. Centrem dění byl vedlejší kofišop, kde byla televize a Núbijci koukali na fotbalový zápas.
Klaudio to brzy zalomil a já jsem strávil příjemný večer povídáním s majitelem ubytovny Magzoubem. Uměl velmi dobře anglicky, protože studoval anglickou literaturu na univerzitě v Chartúmu. Po škole pracoval 3 roky pro ropnou společnost obchodující s ropou z Jižního Súdánu. Jakmile tam došlo roce 2007 k velkým změnám, společnost zkrachovala a Magzoub vybudoval guest house pro turisty ve svém rodném městě. Ubytovna byla vcelku prázdná a tak mě na noc šoupnul do jednoho z pokojů. Asi se dlouho nepoužíval, protože musel hadrem oprášit mé lože. Jakmile odešel, tak mi to nedalo a ukonejšil jsem své horolezecké choutky výlezem na střechu, odkud byl krásný výhled na řeku Nil.
