Ráno jsem byl mile probuzen čajem až do postele. Potom nás Magzoub naložil do svého černého bouráku, vyrobeném v Anglii v roce 1946. Po cestě za město nám ukázal místní nemocnici a pak nás vyklopil na benzínce.
Měli jsme namířeno do další vesnice, odkud jsme chtěli chytnout trajekt na ostrov Sai. Moc toho nejelo a tak jsme s Klaudiem vyšli pěšky. V půli cesty nás přibrali dva mladí kluci a zavezli nás až k do přístavu. Objevili jsme se v palmové džungli. Po lodi nebylo ani vidu ani slechu. Klaudio si myslel, že to musí být omyl. Řidič mu ukázal, že trajekt je zrovna na druhé straně. Trajekt byl schopný převážet auta, ale na západní poměry by se dal přirovnat k vraku lodi z první světové války. Spolujezdec chtěl jako dárek mou kameru. Symbolicky jsem mu ji dal a on mi ji pak vrátil.
Potom chtěl, ať mu dáme nějaké peníze. Řekl jsem mu, že bohužel žádné nemám, což byla pravda. Pak sáhl do kapsy a dal mi 10 SGP (15 Kč) na trajekt. Velmi mě to překvapilo a potěšilo. Pro jistotu jsem se ujistil, že to myslí vážně a peníze jsem s láskou přijal. Hned jsem si představil, že si za ně můžu koupit 20 chlebíků, které mě, doplněné solí, nakrmí tak na 5 dní. Peněz to mnoho není, ale když člověk nemá žádné, tak si najednou připadá jako boháč a ví že aspoň nebude hladovět.
Od Magzouba jsme věděli, že trajekt jezdí co dvě hodiny. Klaudio se pustil do křížovek a já jsem neodolal a chladil zpocené tělo v Nilu. Břeh byl bahnitý a kousek od něj jsem hned zapadl, takže o nějakém plavání by se nedalo mluvit. Připadal jsem si, jako bych se koupal v Amazonce, která je svou mohutností obdobná. Proud v Nilu je velmi silný a v neposlední řadě je plný hladových krokodýlů.
Po hodině přijela místo trajektu loď a my na ni naskočili. Doufal jsem, že se nepřevrhneme, protože bych utopil drahou techniku. Na druhém břehu se z našeho kormidelníka vyklubal zaměstnanec vlády, který chtěl zkontrolovat naše pasy a víza. To prošlo v pohodě. Pak nás chtěl zkásnout o rovných 10 SGP každého. Řekl jsem mu, že žádné peníze nemám, ale že si možná nějaké vydělám prací pro francouzský tým archeologů, protože jsem slyšel, že potřebují kopáče. Nakonec se celá situace přerodila v to, že jsme součástí archeologické mise a tak za převoz není třeba platit. Kormidelník se nám nakonec omluvil a zavolal francouzskému šéfovi, že jsme na cestě.
Ostrov Sai je uprostřed Nilu, který ho obtéká z obou stran. Je dlouhý 10 km a jsou na něm 4 vesnice, které se snad za pár měsíců budou radovat ze zavedení elektrické energie. Jejich život se tak výrazně zlepší. Asi nejdůležitější je pro ně lednička na úschovu jídla a tvorbu ledu pro chlazení nápojů. Prozatím používají elektrické generátory.
Šéf Vicent z francouzské mise archeologů nám přijel naproti, byť jsme to měli necelé 2 km. Bylo krátce po poledni a tak nás pozval na oběd. Tam jsem se seznámil s fotografem z Paříže. Do Súdánu jezdí už přes 40 let a tak mi měl mnoho co vyprávět. Nejdříve jsme probrali focení a pak krokodýly. Potvrdil mi, že řeka ve které jsem se před pár hodinami koupal, je opravdu plná krokodýlů. Ti však žijí daleko od lidí, kteří je ruší v jejich vegetování a živí se převážně lovem ryb z řeky. Občas si nějaký opravdu hladový krokodýl pochutná na člověku, ale vláda ho nechá vystopovat a odstranit, protože takový krokodýl už ví, že klofnout člověka je snadné a může to udělat kdykoliv znovu.
Po obědě jsme s celým týmem, který byl až na pana fotografa pod 30 let, naskočili na auto a pak do lodi, která nás převezla na západní břeh, kde je mnoho písečných dun. Loď nás bez problémů převezla, ale pickup se z přetížení 12 lidmi už tolik neradoval. Zdárně jsme zvládli logistiku a dojeli k jedné z největších dun v širokém okolí. Z dálky působila půvabně a niterně. Zblízka to byl majestátný písečný minimálně 50-timetrový kopec ve tvaru půlměsíce. Jeho rozměr byl ohromující. Pouštní vítr se postaral o to, abychom si odnesli mikroskopická písečná zrnka v každé části těla včetně otvorů.
Na písečné duně jsme si zabobovali, zaskákali a vůbec se pořádně vyřádili. Na ubytovně bylo spoustu místa, ale z bezpečnostních důvodu nemajíce patřičné povolení jsme tam nemohli zůstat ani na jednu noc. Súdánské úřady si všechno hlídají a být na archeologickém pracovišti není jen tak. Měl jsem v úmyslu pár dní s archeology zůstat a pracovat pro ně, abych tak hlouběji poznal strasti a radosti jejich práce, ale prostě to nešlo. Archeology jsme s Klaudiem opustili a našli nocleh opodál v rozpadlém domě. Zbytek večera jsme strávili povídáním si o svobodě a pak odpadli únavou.
