Ráno mě probudil Gomův syn a dal mi na probuzenou plnou hrst fíků. Poděkoval jsem mu a spal dál. Slunce mě vytáhlo ze spacáku kolem 11 hodin. Přišel Gomův bratr a dva farmáři ze sousedních polí. Začalo to celé odznova. Mysleli si, že jsem utečenec ze z Sýrie, zloděj, či tulák bez rodiny. Mou základní arabštinou jsem se jim snažil všechno vysvětlit. Byl jsem už bezradný a vzpomněl si na vytištěný žurnál, kde mám fotky sebe a rodiny, který už jsem dlouho nikomu neukazoval. Konečně pochopili, že jsem pouze slušný turista. Později jsem pochopil, že nechápali, proč jako turista jezdím stopem a spím pod širákem a proč jsem vlastně přišel na jejich pole. Kdo je turista chápe každý. Je to ten týpek s naplněnou peněženkou, co si jezdí po světe jednou za rok a spí v hotelu a baští v restauracích. Kdo je však cestovatel chápe z domorodců málokdo, pokud sám na vlastní kůži necestuje.
Jakmile se vše vysvětlilo, tak jsme si dali čaj na rozloučenou. Oni šli zpátky na pole a já na stopa. Když jsem si to mašíroval na okraj oázy Fajúúm, tak mě kousek přibral kolem projíždějící koňský povoz. S panem jsem dal řeč a po chvíli už stál s nataženou paží na výpadovce. Ani ne po minutě mi zastavil náklaďák. Vzal mě do města Beni Suef, které bylo prvním městem v náhorním Egyptě na řece Nil. Po cestě mi koupil vychlazený červený nápoj z indického tamarindu, který je tak populární v Egyptě. Žíznivý jsem ho vysrknul až do dna jedním tahem.
Do dalšího města jménem Beba jsem stopnul Mahmuda. Pracuje jako porodní doktor. Uvědomil jsem si, že je to moc krásná specializace doktora. Člověk je každý den u zrození nového života. Cestu lemovala řeka Nil, vysoké palmy a zelená pole, obsypaná různými plody a farmáři okopávající jejich plody. V říjnu tady není takové vedro a je tady příjemné podzimní teplo.
Jako dalšího jsem stopnul Mustafu. Měl drahé auto, velkého makbooka a dělá pilota stíhačky egyptského letectva. Byl to jeho sen už od mala. Říká, že je jako pták, který má obrovskou svobodu a jen tak si poletuje. Pije všechen druh alkoholu od piva po vodku a kouří všechno od cigaret, vodní dýmky až po hašiš. Ptal jsem mě proč mám takový plnovous a tak jsem zažertoval, že jsem z Islámského státu a “jedu bomby” kolem světa. Oba jsme se zasmáli. Měl namířeno do nejbližšího města Maghagha. Před ním zastavil na policejním čekpointu. Odskočil si a po chvíli se vrátil s dalšími policisty, kteří chtěli pochopitelně vidět můj pas. Bylo to od Mustafy trochu podlé takhle je na mě zavolat, ale pochopil jsem, že je loajální své vlasti. Celá kontrola proběhla hladce hlavě díky tomu, že jsem měl úsměv od ucha k uchu.
Policisté i v civilu tady bežně nosí bouchačku za opaskem jako kovbojové na divokém západě. Jediný šéf čekpointu byl v tradičním plášti a bylo moc vtipné, když seděl vedle mě a ta devítka mu čouhala z malé kapsy pláště, který nemá ani pásek. Egypťané si koncept autostopu vysvětlují, že člověk jde pěšky a projíždějící povoz s oslem ho kousek sveze. Vůbec nechápou, že stojím tam, kde mě předchozí auto vyhodilo a stopuji další, pokud tedy nějaká jedou. Občas se mě ptají, proč nejedu na kole nebo svým vlastní autem. Stopování mi holt dává největší svobodu.
Řekl jsem, že mám namířeno do Luxoru, který je vzdálený na stovky kilometrů daleko. Z bezpečnostních důvodů si mě naložili do auta a řekli, že mě zavezou do 60 km vzdáleného města Menja. Jeli jsme policejním zastřešeným pickupem. Dozadu jsem hodil krosnu a sedl si dopředu k šéfovi. Celý unavený jsem vytuhnul. Šéf mě probudil s tím, ať si přestoupím do dalšího policejního auta. Před městem Menja jsem přeskočil do auta městské policie. Doufal jsem, že mě vyhodí na vlakovém nádraží nebo někde v centru.
Ve městě byla zácpa a tak ji policisté prorazili majákem a houkačkou. Začal jsem si připadat prominentně. Za městem si mě zase přehodili jako horkou bramboru. Pro změnu jsme jeli vepředu hned tři. Prostřední měl téměř funkci přeřazovače řadící páky. Jel jsem s Hamedem, který je muslim a Fadym který je křesťan. Hameda si dal mezi nohy kalacha a na něj tašku s jídlem. Agilně se mnou diskutoval jednoduchou angličtinou. Pokud nejde o krk, tak policistům říkám, že umím pouze anglicky, protože se mě vždy začnou vyptávat na mnoho nepříjemných otázek, navíc v jazyce, ve kterém nejsem ani náhodou kovaný. Navíc vzhledem k mému vzhledu by stačilo jen malé kulturní nedorozumění a z turisty jsem hned rázem příslušníkem Islámského státu.
Když jsme čekali na konci okresku na další auto, tak mi Hameda náznaky polibků na Fadiho líčka ukazoval, jak se mají muslimové a křesťani v Egyptě rádi. Byl jsem už totálně unavený z neustáleho přeskakování z auta do auta. Připadal jsem si jako romský kočovník, které ho si policista svého revíru pěkně střeží a nikam jen tak nepustí. V další eskortě jeden z policistů zažertoval, že vypadám jako Usáma bin Ladin, z čímž se nedalo než souhlasit a bral jsem to samozřejmě jako kompliment. Myslel si, že s takovou vizáží musím být muslim. Pak mě poučil, že Egypťané se hezký holí a wahabi styl je dneska v trendu akorát mezi imámy (ekvivalent kněze) a na vesnicích v Saúdské Arábii. Těžko se vysvětluje, že to je cestovatelský plnovous a tak to vždycky zahraji na to, že jsem ze svobodné evropské země, kde si každý může vypadat jak chce. Potom to podle toho u nás (pěkně) vypadá.
Cesty jsou tady mizerné a auta tady jezdí jako tramvaje ve městě brzda-plyn-brzda, protože tady je každý kousek příčný práh. 9. policejní auto mě dovezlo do města Asjut. Raději jsem ukončil jsem toto nekonečné kočování s tím, že už je noc a do 300 km vzdáleného Luxoru pojedu další den. Dokážu si představit, že by si mě takhle klidně přehazovali celou noc až do nejjižnějšího egyptského města Asuán. Připadal jsem si už jako zločinec, protože nejen, že jsem musel všem 50 policistům na přivítaní a rozloučeni podat upatlanou zpocenou ruku, ale musel jsem také 1000 krát zodpovědět ty nejfilozofičtější otázky života, jako proč jsem přijel do Egypta, proč ještě nejsem ženatý, proč nejsem muslim a proč se vůbec neholím.
Vrcholem dne bylo najít úplně zapadlou studentskou ubytovnu. Policista Alafadi, který ji podle mapy v angličtině nemohl najít, ji začal hledat dotazováním kolemprojíždějících motorkářů. Najednou jsme vyskočili z auta, přiskočili k jednomu na sedlo, který nás před něj ve trojko v protisměru zavezl. Jeho kolegové dojeli s batohem až po chvíli. Alafadi jim zavolal a oni se zvukem sirény dohledávali. Moc jsem Alafadimu poděkoval za jeho naprostou ochotu a odhodlání mi pomoci. On mi odpověděl, že je jeho prací se starat o blaho turistů, kterých tady v Egyptě teď mnoho nemají.
