Ve studentské ubytovně jsem si uvědomil, že pořád žiji jako student. Nevydělávám moc peněz, zato mám spoustu času, abych se učil a poznával nové věci. I když jsem si po výšce našel práci v Brně, tak jsem pořád žil nízkonákladově ve sdíleném bytě s ostanímí studenty a večery po práci jsem trávil čtením knih, učením se jazyků, běháním v parku nebo klábosením u čaje. Kluci si moc přáli, abych je vyfotil zrcadlovkou, tak jsem jim vyhověl a šli jsme to spáchat v břeh Nilu.
Doufal jsem, že už jsem free a budu si to moc odkráčet na konec Asjutu na stopa, ale než mi manažer ubytovny vrátil pas, tak na mě zavolal policejní eskortu. Byl jsem totálně nasraný a připadal si jako vězeň. Nakonec jsem to rozdýchal a městská policie mě vyvezla na konec okresu. Překvapivě byli celkem fajn. Chtěli, ať jim pustím disko hudbu a dali jsme si spolu i selfíčko. Dále jsem jel s policí státní, která používá pickupy. Naskočil jsem na korbu a jeli jsme.
Vzadu se mnou seděli Ali s Mohamedem a byli taky na pohodu a dokonce mě nechali si natočit video. Řidič na to šlápl a na celou cestu zapnul maják a houkačku. Chvíli jsem si připadal jako VIP a chvíli jako zločinec. Bylo to, jako bychom projížděli válečnou zónou, přitom to je v náhorním Egyptě super bezpečné a Saídové jsou moc milí a laskaví lidé. Celá situace mi připomněla, když mě jako malého z mateřské školky vezla sanitka se zlomenou rukou do nemocnice. Bylo to strašně dávno a strašně hluboké. Celé mě to dojalo a začal jsem plakat, protože mi to připomnělo můj domov a dětství. Ještě teď brečím, když to píši. Cítil jsem obrovský vděk za to, že jsem živý a zdravý.
Na večer mě dovezli mě do většího města Sohag, kde jsem doufal, že bude nějaký levný hostel. Policie žádný neznala a tak mě zavezla snad do toho nejdrahšího hotelu, co tam byl. Řekl jsem jim, že si ho nemůžu dovolit. Stopem mě dále nechtěli pustit a že budu spát pod širákem jsem jim radši ani neříkal. Nejsnadější bylo jet vlakem. Hodili mě na nadráži a předali turistickému policistovi. Byla s ním strašná nuda. Připadalo mi, že už jenom dožíva život a brzy umře. Ta negativní energie na mě měla velký vliv a málem jsem z toho čekání na vlak dostal depresi.
K mé radosti mě nechal jet vlakem 3. třídy, který je ten nejpomalejší, nejšpinavější, nejlevnější a nejlidštější. Při čekání na peróně jsem byl vyzvnán Saídskými farmáři, abych k nim přidsedl na zem. Oni z toho měli radost a vzbudilo to obrovský rozruch. Moc jsem jim nerozuměl, protože mluvili svou saídskou arabštinou ale cítil jsem z nich dobrotu a přátelskost. Pozavali mě k sobě domu, což se vžádném případě nelíbilo policii. Dále jsem se tam dal do řeči s mladým klučinou Mohamedem.
Policista mě vůbec nenechal přijímout pozvání Saídu a naložil mě do vagonu, kde byla policejní sekce. Aspoň, že Mohamed se mě držel. V celém vagonů byl obrovský povyk, že tam je cizinec. Jeden z drážních policistů mi zakázal se bavit s Mohamedem. To mě brůtálně vytočilo. Dupl jsem o zem a začal na něj řvát. Všichni ve vagonů to viděli a začali povykovat, že jsem se dokázal postavit policii. Celé to divadlo s protekcí turisty jsem byl schopný hrát, ale nejsem v severní Korei, abych se nemohl bavit s mínstňákami. Celá situace se sklidnila a pak jsme si už v klidu povídali. Mohamed byl chytrý, uměl perfektně anglicky a moc jsme s ním rozuměl. Chtěl být dokotorem ale kvůli rodučům studuje obchod.
Říkal mi, jak moc ho štve nesvoboda v Egyptě. Chtěl by jsi svodobně zvolit své studium namísto svých rodičů a ženit se až to bude cítit, cestovat a vůbec žít život podle sebe. Řekl jsem mu, že celý starý svět je takový. Když už ne vláda tak společenská tradice nastavuje normy, které člověk musí dodržovat, pokud se nechce vystavovat obrovskému společenskému tlaku. Povzbudil jsem ho a řekl mu, že mám i v Egyptě kamarády, kteří se tomu všemu dokázali postavit a teď si žijí svůj život svobodně v místech jako je Kahira, Alexandria nebo Šharm El Šejch. Každý si může zvolit jestli bude šedá myš jako většina. Když příjme vytvořený sociální program, tak bude mít svůj žívot svým způsobem snadný ale nikdy nebude žít svobodně podle toho jak to cítí v srdci. Druhá možnost je vzít svůj život do vlastních rukou, být za něj plně zodpovědný a žít si ho podle sebe. Vybrat si čím se chce člověk živit, kdykoliv si zvolit a jestli vůbec mít partnera a děti. Tato cesta je nejistá, neprouzkoumaná, dramaticka, a plná strastí a radostí. Nikdo nám nepoví jaká bude, protože každý jsme jediněčný. Kdykoliv se může cokoliv stát. Pokud je člověk silný, otevřený a přijímá věci, které mů příchazí do života, tak se může bez obav vydat cestou svobody a pravdy o sobě.
Cesta vlakem byla obrovský zážitek. Vagónem neustále procházeli prodejci čaje, oblečení a žebráci. Podlaha byla plná nejrůznějších odpadků. Přistupovali a vystupovali Saídové. Jsou vysocí, nosí tmavé arabské pláště, kolem krku mají šálu, na hlavě “ručník” a v ruce drží pasteveckou hůl. Bylo strašně vzrušující na ně koukat. Vlak se coural celou noc. Moc jsem toho nenaspal. Nad ránem vycházelo slunce a já jsem jen tak koukal z okna na probouzející se farmářský život kolem Nilu. Z obou stran byly v dálce vidět hory, které vytváří údolí řeky Nil. Po dlouhé době jsem jel vlakem a připadal si tak nějak normálně, protože vlakem jezdím odmala a moc rád jím cestuji. Podobně jako v Indii, tak i v Egyptě dráhy vybudovali Britové během protektorátu.
Do Luxoru jsme přijeli za světla kolem 6 ráno. První, co jsem uviděl, byl kostel, což mi dodalo další krásný pocit domova. Před nadrážím jsem odpálkoval všechhny otravné taxikáře. Procházel jsem starými ulicemi probouzejícího se Luxoru a byl úplně nadšený. Našel jsem nějaký hostel. Recepční mi ukázal nějaký pokoj a potom střešní čajovnu, odkud byl krásný výhled na celé město. Raději než řešit ubytování, jsem chtěl jít k Nilu. Došel jsem do přístavu s plachtnicemi zvanými feluka. Vešel jsem na molo a došel k poslední velké lodi, na kterou jsem nastoupil. Celý štastný jsem koukal na Nil, na druhou stranu břehu a vzdálené pouštní kopce. Dojedl jsem zbytek rýže s datlemi a tahinou a dal si šlofíka.
