Srdce ze zlata nepotřebuje zlaté statky

Další den na stopu začal s grepfruitem. Jeden Súdánec mi řekl, že bych si měl před sexem namazat pinďoura šlupkou od tohoto tropického ovoce. Vůbec jsem nepochopil proč, ale jak se říká, jiný kraj jiný mrav. Byl víkend a moc toho nejelo. Když už nějaké auto jelo, tak kolem nás profičelo na plný knedlík.


Nakonec nás do námi chtěné nedaleké destinace zavezl zaměstnanec vlády a to jenom proto, že byl zvědavý, co jsme zač. Ve vesnici Wawa jsme chtěli stopnut loď na druhý břeh a zkouknout zříceninu chrámu Soleb. Když jsme uviděli, v jaké pustině jsme, tak jsme ho požádali, jestli bychom s ním mohli pokračovat dále. On se vymluvil, že má malé auto a že musíme vystoupit.


To se mi ještě na stopu nikdy nestalo. Řidiči vždycky byli rádi, že s nimi pojedu dále a budu jím nadále dělat společnost. Hned jak jsme vystoupili, tak zklamání vykompenzoval fajn pán, projíždějící na oslíkovi. Úplně mě překvapil, že znal Československo a mluvil anglicky. Starší lidé v Súdánu většinou naši zemi znají. Mladí převážně nemají ani potuchy až na pár kousků, kteří koukají na fotbal a znají Petra Čecha nebo Pavla Nedvěda.


V největším vedru jsme prošli vesnici. Jeden vesničan nás zavedl do turistické ubytovny, kde jsme si odpočinuli, než dorazil její majitel. Doufal jsem, že to bude nějaký super týpek a nějak to s ním ukecáme. Borec se moc netvářil a loď byla dražší, než bylo v průvodci. Rozloučili jsme se a šli po svých.


Nic v ten den pořádně nejelo. Zapíchli jsme to opodál na super starém jednoduchém odpočívadle s restaurací. Připadal jsem si jako někde v Afghánistánu uprostřed pouště. Do takové reštiky by nikdo na večeři svou partnerku nikdy nevzal a kuchyni by hygiena spíše polila benzínem a spálila, než jen zavřela.


Vizuálně to místo bylo příšerné, zato naprosto lidské. Kuchař Ahmed měl srdce ze zlata a čerstvě uvařené fazole překypovaly láskou. Jeho synátor ve vedlejší místnosti vařil čaj. Hned jak jsme se nafutrovali, tak nám Ahmed nabídl to nejlepší místo na spaní na tom nejméně ošoupaném plastovém koberci. V salónu s televizí jsme měli oba protekčně volné židle a do ruky dostali ovladač.


Z pouště dorazila tlupa chlapíků, kteří tam pracují ve zlatém dole. Naházeli do sebe hromadu fazolí, potom si po muslimsku umyli končetiny a nakonec vyznali úctu velkému Alláhovi. Potom začal večírek v klubovně s bednou. Ovladač si kopáči předávali každou minutu, během které každý stihl projet desítky kanálů, takže jsem si připadal jako na horské dráze. Satelit s tisícovkou kanálů je holt přesycen zábavou a nerozhodný člověk se dokáže slušně zdebilizovat. Já jsem to brzo vzdal, protože se mi udělalo stejně špatně jako kdysi malému v autě a bohužel jsme u sebe neměl kinedryl.


Vrcholem večera byla módní přehlídka spodního prádla, která se rozhodně v súdánské státní televizi nevysílala. Bylo mi jasné, že po shlédnutí takového pořadu houfem mužíků v zemi muslimské bude ten večer náležité vymalováno.