Předchozí den jsem toho moc nesnědl a když jsem měl před usnutím obrovský hlad, tak jsem vydržel nejíst do až dalšího dne, na což jsem byl patřičně hrdý. Před cestou kolem světa jsem držel půst každé pondělí a za necelých 6 hodin se vyspal. To se mi po dlouhé době stalo i tentokrát a odměnou za to bylo nejenom mnoho sil, ale i probuzení před rozbřeskem a možnost pozorovat výjimečný východ slunce na Nilem.
Byla 6. hodina ranní, chladné jitro a vše se probouzelo k životu. Přes den se teplota vytáhne na sluníčku na 30 stupňů, ale v noci se poušť snadno ochladí klidně až na nulu. Kolem mě poletovaly vlaštovky, které na zimu migrují do Afriky z chladné Evropy a já si naprosto užíval pomalu vycházející sluníčko.
Vydal jsem se prozkoumat starou hliněnou pevnost. Dýchlo na mě kouzlo pradávných dob Núbijského království, které se v době svého největšího rozkvětu rozkládalo na tisících kilometrů a řeka Nil byla jedna z mála možností, jak přes něj cestovat. Kousek od pevnosti byl núbijský hřbitov. Na délku pohřbených těl jsou rozprostřené oblázky a v čele je náhrobní kámen.
S Klaudiem jsme navštívili jednu s vesnic. Zaujal mě nově vystavěný núbijský dům. Dveře do dvora byly otevřeny a tak jsem směle nakukoval. Paní domácí nás pozvala dovnitř. Úplně všechno bylo z hlíny včetně podlahy, která byla pevná tak jako vylitá betonem a proto se dala snadno zametat.
K pohoštění se nám dostal sladký čaj s mlékem, sušenky a čerstvý chléb etiopského původu jménem kisra, který vypadá jako velká francouzská palačinka. Od paní domácí jsme vyzvěděli, že je na návštěvě a většinu života žije v Chartúmu, ale teď učí angličtinu v místní škole. Pravá paní domácí má 5 synů a 5 dcer. Všechny děti jsou odrostlé a jaksi vysídlené buď v Chartúmu nebo v Saúdské Arábii, kde si našly práci a lepší život.
Byli jsme už na odchodu a v tom nám byl nabídnut oběd. Ten se nedal odmítnout. V domě byly pouze dvě paní. Ženy s muži jíst nesmějí a tak jsme hodovali s Klaudiem sami. Měli jsme 3 páry domácího chleba a dvě misky. Jednu s červenou čočkou a druhou s jakousi omáčkou. Obojí chutně kořeněné a lehce pálivé. Výborně jsme si pochutnali. Klaudio mě poučil, abych nikdy nedojídal všechno, protože hostitelé můžou mít pocit, že mě nenasytili dostatečně. Zdá mi škoda nesníst všechno jídlo, když vím, že by se vyhodilo a jiní lidé na světě hladoví, ale pochopil jsem, že je třeba být svědomitý host a svou roli řádně uchopit. Se svým vlastním jídlem si pak můžu zacházet jak si zamanu.
Za domem byl elektrický generátor. Ten pouštějí mezi po západu slunce kolem 18 do 22 hodin, než jdou spát. Světlo díky elektřině nasvítí světnice, lidé si dobijí baterky telefonu a kouknou na telku. Díky satelitnímu přijímači mají na výběr z více než tisícovky kanálů.
Nasedli jsme na loď, která nás převezla zpátky na východní břeh Nilu. Aut moc nejelo a tak jsme šli pěšky. Po pár kilometrech jsme si dali odpočinek u cesty a nakonec stopli ultra starý náklaďák, který vezl barely s benzínem. Naskočil jsme na korbu. Všechno bylo totálně mastné a špinavé, ale zážitek to byl k nezaplacení. Núbijské vesnice byly z jedné strany lemovány silnicí, po které jsme jeli a z druhé strany Nilem a spoustou palmových stromů.
Nic už jsme ten den nestopli a tak jsme uvízli na odpočívadle s restaurací. Klaudio se se mnou opět podělil o polovinu fazolí. Na záchodě byla sprcha a tak jsem se umyl a vypral si oblečení, které v suchém pouštním klimatu uschlo za pár hodin. Klaudio chtěl kouknout na súdánský fotbalový zápas, ale úroveň hry ho nemohla ani náhodou uspokojit a tak šel brzo spát. Já jsem zpracoval fotky a dopsal deník.
