Hned jak jsme se s Klaudiem probudili, tak jsem šli na stopa, protože jsme věděli, že auta moc neberou. Ranní hygienu a snídani jsme si tak dopřáli na kraji vozovky. Občas projížděly vládní pikapy. Byť jel řidič vždy sám, kolem nás profičel bez mrknutí oka. Místní lidé jsou chudí, většinou jezdí minibusem a pokud už nějaké auto mají, tak je těsně před rozpadnutím a vždy plné veškeré rodiny a příbuzenstva.
Jediná šance tak byla stopnout řidiče náklaďáku nebo kamiónu bez spolujezdce, který bude osamocený a bude si chtít pokecat. To se nám po 4 hodinách pravděpodobně s pomocí velkého Alláha podařilo. Bylo už poledne a slunce nás slušně tavilo jako čokoládu. Ještě že nejsme sněhuláci. To by po nás zbyla jenom kaluž vody.
Stopli jsme super klučinu Dena z Chartúmu. Pochází z jižního Súdánu, který s vidinou lepšího života opustil a teď si dopřává velkoměstský život súdánského kapitálu. Ve svém náklaďáku rozváží benzín do čerpacích stanic. Po cestě nám ukázal několik zlatých dolů. Půda severního Súdánu je bohatá na minerály, zlato a dalších vzácné kovy. Vláda však nemá dostatek prostředků na jejich drahou těžbu. Přesto se snaží všemi silami toto bohatství získat.
Vyskočili jsme v městečku Dolgo. Tam nás zavedla informace, že v místní střední škole učí angličtinu Robert z Česka. Došli jsme ke škole, kde zrovna bylo v plném proudu žákovské soutěžní představení. Jako bíle tváře jsme byli patřičně přivítáni a usazeni do stínu stanu.
Jevištní personál čítal tři osoby. 2 kluci obsluhovali oponu při výměně účinkujících. Navíc nechyběl DJ, který se staral o mikrofony a hudbou vyplňoval mezery mezi představením. Shlédli jsme celou škálu uměleckých výkonů od sólo čtení básní, zpěvu písní až po skupinovou divadelní hru. S mou základní arabštinou jsem porozuměl, že výkony se vztahovaly k životu ve vesnici a vyznávání lásky k velkému všemilujícímu Alláhovi.
Publikum v diváckém stanu bylo náležitě rozděleno na mužskou a ženskou část. To platilo i pro žáky. Kluci se těsnali v uniformách napravo ve stínu pod stromem a zahalená děvčata postávala v hloučcích nalevo ve stínu školní budovy. Před námi byla 4-členná porota, která hodnotila umělecké výkony. Slunce se neúprosně posouvalo a s ním i porota, aby předešla ugrilování zaživa ostrým odpoledním sluncem. I přes totální nasazení účinkujících jsem se bohužel neovládl a propadl do krátkého odpoledního kómatu, z čehož viním pouze a jedině pouštní vedro, nikoliv vynikající teatrální výkony.
Od ředitele školy jsem se dozvěděl, že Robert opustil školu před dvěma lety. Mé informace byly vcelku zastaralé, ale bravurní divadelní soutěž návštěvu Dolga náležitě kompenzovala. Jako vážení hosté jsem byli přizváni k po divadelním švédskému stolu a měli tak možnost ochutnat místní farmářské speciality. Hladové žaludky jsme zaplnili omáčkou z okry, omáčkou z rajčat, rýží, salátem a chlebem. Nakonec nám bylo laskavě nabídnuta možnost přespat přímo ve škole na jevišti, což dotvořilo dokonalou spokojenost. Stopař s plným žaludkem a místem k noclehu nemůže byt šťastnější.
Před západem slunce jsme s Klaudiem prozkoumali centrum a starou část města. Lidé byli velmi přátelští. Překvapivě i ženy znaly základní fráze angličtiny a ochotně nám potřepaly pravicí. Celé město se ubíralo na pohřeb, který jsme chtěli navštívit, ale byl na druhém konci, kam už jsme s těžkými batohy neměli sílu dojít. Jakmile zapadlo slunce, tak denní světlo vystřídala úplná tma a ticho městečka hluk elektrických generátorů, protože vesnice ještě čeká na brzké připojení do matrixu elektřiny. Po 22. hodině se všechny generátory a obyvatelé odebrali ke spánku a odměnou před usnutím byla obloha plná hvězd a mléčné dráhy.
