Během krátké návštěvy Srbska jsem poznal hrdé lidi, vypil hodně rakije a vyzkoušel pleskavici.
Stopoval jsem z Podujeva do Kosova. V ten den jsem se chtěl dostat do Niše. Vyrazil jsem však pozdě a bylo už šero. Dostopoval jsem 12 kilometrů před Nišem. Rozhodl jsem se jít pěšky. Když jsem si to kráčel ve tři ráno do Niše, tak jsem narazil na Marka, kterému došel benzín a tak stál u krajnice a telefonoval o pomoc.
Markova vesnice byla nedaleko a tak jsem mu pomohl odtlačit jeho Yugo. Když přišel stoupák do jeho vesnice, tak nějakým zázrakem auto naskočilo a my zbytek cesty dojeli. Jeho mamka nám v noci uvařila kafe. Popili jsme víno a parádně pokecali.
V Srbsku Marek nemohl najít práci. A tak šel na černo pracovat do Švýcarska. Po 6 měsících ho policie obejvila, zabavila mu všechny peníze a deportovala zpátky do Srbska. V Srbsku chce pracovat na celnici. Aby se tam však dostal, tak nestačí jenom poslat životopis jako u nás. Musí zaplatit 15000 euro a bude mít práci do smrti. Plat celníka je 700 euro a 600 euro získá na úplatcích. V Niši může pracovat jako číšník, ale dostane pouze 300 euro a proto je radši doma a chodí na ryby. Jeho plánem je dostat se do Spojených států a tam vydělat peníze na zaplacení práce celníka.
Probouzející se pekárna v Niši.
Tvrz v Niši postavená Turky v době Osmanské říše.
Potkal jsem se s panem profesorem Rizgarem Rencero z Arbílu v Kurdistánu, který procestoval celý svět, mluví 10 jazyky a studoval na Karlově Univerzitě v Praze. Byl moc nadšený, že může po dlouhé době mluvit česky.
Vyskoušel jsem čevapčici. Pivo je v lahvích stejného tvaru jako kdysi u nás.
Po krátké návštěvě Srbska razím do Skopje v Makedonii.
Zatměl jsem u města Leskovac a tak jsem šel jsem pěšky přes malé vesničky do Malé Kopašnice. Když jsem odpočíval v Guberevaci, šla skupinka místních chlapů z hospody a začali se o mě zajímat. Mysleli si, že jdu kolem světa pěšky.
Zoran mě pozval na přespání k němu domů. Na večeři mi udělal leskovačku, což je místní lečo a samozřejmě následovalo celovečerní pití rakije, u kterého mi vykládál o srbské historii.
Zoran pracuje příležitostně na stavbách. Jeho manželka je kontrolorka jízdenek. V Srbsku je v každém autobusu kontrolor, který vám vždy zkontroluje jízdenku po nástupu. Zoran si vyrábí domácí rakiji a víno. Denně vypije litr rakije a to zapíjí vínem. Voda v jeho životě prostě nemá místo.
Druhý den ráno mě jeho syn zavezl na konec dálnice, kde jsem stopoval dál.
Z Vrajně na hranice s Makedonií mě vzal srbský Rom Marko, který žije se svou ženou v Německu. Živí se přepravou lidí ze Srbska do Německa a zpět. Se srbským pasem však nemůže žít v Německu a tak se plánuje fingovaně oženit s Bulharkou. Jakmile získá bulharský pas, tak bude moct legálně žít a pracovat v Německu. Jeho žena se fingovaně oženila s Němcem a ten Němec podepsal, že s ní má dítě, zatímco dítě je Markovo. Po cestě na hranice jsme se zastavili v romské vesnici Pavlovac.
Do Srbska jsem vstoupil přes Kosovo. Srbská vládá oficiálně považuje Kosovo za část svého území a vstup do Srbska přes Kosovo je vníman jako nelegální. Měl jsem obavy, zda nebudu mít problém na srbsko-makendonské hranici. Protože jsem však vstoupil na občanku, ze které nebylo patrné, jak jsem do země přijel (na rozdíl od razítka v pasu), tak jsem bez problému zemi opustil. V opačném případě bych se musel vrátit do Kosova a až pak jet do Makedonie.
