Je to už 15 let od konce války v Kosovu. Země se pomalu, ale jistě rozvíjí. Staví se jako o závod. Každodenní strach o život však vystřídaly standardní problémy západních zemí.
Po 10 minutách stopování skáču do auta, které pro mě netradičně přijelo z protisměru. Lum a Zana mě viděli na poslední chvíli, ale otočili to a vrátili se pro mě. Vzali mě z Albánie až do kosovského hlavního města Prištiny. Zana učí němčinu a Lum na pracuje na ambasádě. Za války žila Zana s rodinou v Makedonii. Lum žil ve Švýcarsku, kde měl skvěle zařízený život. Když však přišla válka, tak vše opustil a šel bojovat za svou zem. Řekl, že v Kosovu, které se rozvíjí, má zajímavější život, než měl ve Švýcarsku.
V podvečer jsem se procházel v centru Prištiny a potkal jsem Adiho, kterého jsem se vyptával na všechno válce. Slušně jsme se zakecali a pak mě pozval na přespání. Druhý den mi ukázal město a staral se o mě.
Válka s Kosovu skončila v roce 1999, kdy NATO a OSN ustanovila v Kosovu protektorát a srbská vojska musela opustit zemi. Na obrázku je hlídané parkoviště OSN a EU.
Kosovu v rozvoji hodně pomáhá USA, za což je mají kosovští Albánci rádi. V Prištině je ulice pojmenovaná po Billu Clintonovi a na které je i jeho socha.
Je libo pomlázku nebo proutěný košík? Kosovští Romové si to rozložili přímo v centru.
Stavbu pravoslavného kostela přerušila válka a nyní už pravoslavný kostel v Prištině není zapotřebí, takže ho plánují zbourat.
V centru Prištiny odpoledne před fotbalovým zápasem Albánie a Srbska pochodovala mládež s vlajkami Albánie.
Myslel jsem si, že zemí papriky je Maďarsko, ale stánek se všemi barvami papriky jsem viděl až v Prištině.
Typická dvoustrunná albánská ciftela.
Adi mi pomohl domluvit rozhovor pro Kosovskou národní veřejnou televizi. Moje reportáž běžela v hlavním vysílacím čase úplně nakonec, kdy je vždy prostor pro jednu dobrou zprávu o psech a kočičkách nebo o jednom bláznovi, který chce jenom objet svět stopem.
Ajvaz mě vzal z Prištiny do Podujeva. Nemohl mě ubytovat u sebe doma, ale nechtěl, ať spím na ulici, tak mi zaplatil motel. Díky, Ajvazi!
Fotbalový zápas byl předčasně ukončen. Po jeho konci se v centru Podujeva začali scházet a oslavovat Kosovští Albanci, byť nevím, co přesně. Po hlavní ulici se proháněly auta a lidi mávali vlajkami. Dav začal pochodovat na konec města a pokračoval po hlavní ulici směrem na sever. Pak mi to došlo – jsou až na hranici se Srbskem. Na hranicích čekal kordon policistů, který dav uklidnil, ten se později rozešel.
Druhý den po odvysílání reportáže v televizi jsem se šel podívat do Podujeva. Lidé na mě mávali a zdravili mě. Vidí cizince s batohem, tak ho pěkně vítají. Pak mi to došlo – to kvůli té reportáže. V centru to propuklo. Každý se se mnou chtěl fotit. Bankéř vyběhl z banky, vyfotil se se mnou a dal mi 5-ti eurovku na cestu. Šel jsem si za ni koupit něco na jídlo. Když jsem se procházel po obchodě, tak za mnou přišla ředitelka, jestli mi může nějak pomoct. Říkala, ať si dám, na co mám chuť, že je to na ni. Nechtěl jsem toho zneužít, tak jsem si dal jeden burek s bílým jogurtem. Pak svolala všechny zaměstnance a udělali jsme společnou fotku.
Začal jsem stopovat. K hranicím zbývalo už jenom pár kilometrů. Projíždějící autobusy nikdy nestopuji. Jeden projel. Po chvíli jsem se otočil a vidím, jak couvá a jeden muž na mě mává, ať naskočím. Jel jsem až na hranice zdarma.
