Bylo úžasné po dlouhé době přespat v poušti. Taková maličkost natropila spoustu radosti. Když jsme se vraceli k motorestu, tak nám šli naproti vojáci, aby nás odchytli. Ráno se tam zastavilo po cestě několik policejních kapitánů, kteří si nás hned náležitě zčekli. Snad jen kvůli mého plnovousu chtěli nahlédnout do mého batohu, zatímco Adama si moc nevšímali. Hned po tom, co jsme se spřátelili, nám pomohli stopnout minibus a ukecat řidiče, aby nás vzal zadarmo.
Ten chtěl, abychom mu aspoň přispěli na benzín. My jsme však měli peníze jenom na trajekt a výstupní daň. Namazali jsme mu tedy aspoň chleba se sýrem a dofutrovali ho datlemi. Núbijská poušť je neuvěřitelná. Občas se z žlutočerveného písku tyčí malé skalnaté kopečky.
Do přístavního města Abu Simbel zbývalo už jen kolem 50 kilometrů. Tam nás na korbě dovezl pickup. Řidič na to pěkně šlápl. Polední vedro a do toho ostrý vítr nás pěkně vyliskal. Pro vstup do monumentální núbíjské památky Abu Simbel mi už nezbývaly egyptské peníze a vstupenku zdarma pro cestovatelé kolem světa tentokráte neměli.
Naskočili jsme tedy na trajekt, který nás převezl na druhý břeh. K milému překvapení byl zadarmo, přičemž měl stát 50 EGP (150 Kč). Přeplutí trvalo dobrou hodinku. Byl zrovna čas odpolední modlitby a tak se chlapíci oddávali Alláhovi přímo na palubě. Z rozlehlé Asuánské přehrady se týčily skalnaté kopečky a pobřeží bylo pokryté červeným pískem, což bylo neskutečně kouzelné.
Na trajektu jsme se s Adamem seznámili s řidiči kamionů. Několik jich jelo spolu ve skupině. Vezli železné sloupky z Káhiry do Chartúmu. Cesta jim trvá 10 dní jedním směrem. Já jsem si přisedl k Mohamedovi. Postěžoval si mi, že jeho manželka je plnoštíhlá a má moc velkou prcku. Dále podotkl, že kvalita viagry, která se dá koupit v Evropě, je daleko větší než v Egyptě a vůbec, že bych si přál za ženu nějakou Evropanku s malou prckou. Já jsem mu, jak se sluší a patří, vyjádřil pochopení a naději, že se mu jeho přání splní. Během cesty mi prozpěvoval arabské písničky, které byly snad tak staré jako osmanská říše.
Od vylodění nám k súdánským hranicím zbývalo 35 kilometrů. Slunce se pomalu schovávalo za obzor a já byl zcela očarován neuvěřitelnou núbiíjskou pouští. Na hranicích jsme zjistili, že přechod je od 16 do 10 hodin uzavřen. Adam nasbíral dřevo a šli jsme se utábořit do pouště. Poušť, oheň, hvězdy a k tomu super parťák na pokec. Lepší už to být nemohlo.
S Adamem jsme se shodli, že bychom spolu zase někdy chtěli cestovat, protože jsme si fakt sedli. Adam je více chodec než stopař. Původní plán jít kolem přehrady týden pěšky se přerodil ve stopování a tak Adam zažil něco nového a získal vhled do mého způsobu cestování. Příště okusím já jeho chození, táboření, lovení zvířat a další podobná dobrodružství.
Před usnutím jsem koukal na hvězdy a říkal si, jak je život vagabunda totálně skvělý. Člověk má hluboko do kapsy, ale zato neustále poznává nová místa, věci a lidi. Už bych ho nikdy nevyměnil za zlatou klec v nějakém nudném zaměstnání. Usnul jsem a asi po hodině se probudil, když v tom jsem uviděl vycházející půlměsíc. Jsem už za obratníkem Raka a pomalu se blížím k rovníku a tak je znát, že jsem v arabské zemi, která má jako symbol nemocnice právě ležící půl měsíc namísto křesťanského kříže.
