V 10 hodin ráno jsme stáli s Adamem před bránou egytpské hranice a čekali na její otevření. Než nás pustili dovnitř, tak nás šefík naposledy zkásnul o 60 EGP (180 kč) za výstupní daň. Naše ruksaky projeli skenerem. Celníkům se vůbec nelíbila Adamova mačeta a zavírací pila. Moje švýcarská rybička oproti tomu byla úplně roztomilá. Chvilku nás tam podusili a pak nám naše fidlátka vrátili s tím ať se zajdeme pro výstupní razítko. U přepážky se všichni cpali a strkali pánu celníkovy své pasy pod nos. Adam se tou smečkou prodral a odevzdal naše červené knížečky. Pán celník se během dvou hodin stihnul pomodlit a dát pár čajů. Adam podotknul, že horší přechod je už snad jen mezi Tanzanii a Zambii.
Bum bac a bylo to tam. Výstupní egyptské razítko usychalo v mém pase a já málem otevíral šampaňské. Zbývalo už jenom projít branou, což se zdálo více než snadné. Kdo by to byl tušil, že celník chodce do mezinárodního prostoru jen tak nepustí. Hned na usadil na prdel s tím, že musíme území opustit v autobuse, který se odbavoval věky. Nemohl jsem být už v Egyptě ani vteřinu a myslel jsem, že snad to branou proběhnu jako běženec. Asi by mě tím kalachem odpráskli jako teroristu ale aspoň bych umřel svobodný. Adam byl v Egyptě jenom 3 týdny a potom, co na něj v Káhiře vytáhli podomácku vyrobenou bouchačku a ukradli mu mobil, potom byl zatčen a téměř deportován za nevědomé vyfocení vily prezidenta, tak už taky šílel. Měl vizitku egyptského ministra zahraniččí. Tu vytasil na vrátného, který jak jí uviděl tak téměř zasalutoval a vypustil nás do země nikoho hned jak otevřel vrata.
Země nikoho ohraničená ploty byla nacpaná kamiony až praskala ve švech. Ušli jsme 50 metrů a už nás vítali súdánští vojáci v modré kamufláži. Hned na první pozdrav jsem citil, že Súdánci jsou jaksi normálnější než Egypťani. Po srdečném přivítáni a letmém zkontrolování sudánské víza otevřeli bránu a nás dovedli na pasovou kontrolu. Nevím čím to bylo ale súdánská celnice byla v porovnání s chaotickou egyptskou uplně prázdná a uklizená. Po chvíli nám bouchli vstůpní razítko a posali o přepážku vedle, kde jsme vyplnili imigrační formulář ve velikosti A4. Súdánská policie a vojáci májí modré uniformy, které jaksi moc člověka nemaskují v poušti ale na jihu Súdánu v ďžungli to asi slouží lépe.
Zbývala ještě kotrola baťůžku. Celník letmo nahlédnul dovnitř a pochvál mi zásoby česneku. Na závěr ještě přiběl vratný, který očárkoval nálepku potvrzující kontrolu zavazadla a utíkal se modlit jako všichni ostatní. Už nevím jestli levou nebo pravou ale vykročil jsem z budovy pasové kontroly a stál pevně nohama na Sudánském uzemí uprostěd nubíjské pouště. Pokaždé když vkročím do nové země, tak prožívám obrovské pocity štěstí. Jasně dneska jsme letadlem všude za pár hodin. Co ale stihneme za tak krátkou dobu poznat ve srovnání s cestou po zemi jako bylo kdysi jedinou možností.
Slunce při poledni pralo jak sviňa, auta a autobusi žádné nejeli, protože se všechny zasekli u egyptskýho celního aparátu a pár taxikářu stálo za starou belu. Adam vyměnil pár egyptských pand za sudáské v přepvapivém poměru 1:1. Pak jsme se schovali do hangáru, kde byl obchod a čajmenka. Dali jsme nějaký žlutý telpý náboj zvaný helba. Bylo to nějaké koření a chutnalo to jako něco mezi kurkumou a zázvorem. Pan vyměňující deviza neměl moc zákazníků a tak k nám přisedl a na jeho telefonu s veklým displejem jsme dali jednu partii člověče nezlob se. Asi to nehrál po prvé, protože mě úplně převálcoval. Adam uvažoval, že půjdeme pěšky ale 20 kilometrová procházka pouští bez zdrojů pitné vody nevypadla moc slibně. S nechutí jsme nakonec mávnutím objednali taxikáře, protože to vypadalo, že tam jinak zkejsneme navždy.
Po cestě do Wadi Halfa jsem v tom vedru vytuhnul jako štěně. Probudil jsem se těsně před vjezdem do města. V autě hrála sudánská muzika, která zněla africky, cesty byly prašné, ulice široké a domy roztahané daleko id sebe. Nubíjci jsou černoši jako poleno. Vše nekompromisně naznačovalo, že jsem konečně v pořádné Africe. Adam potřeboval sim kartu a tak vše začalo v šopu s telefonama. Tam jsme se seznámili s Ahmedem. Ten nám ochotně začal pomáhat, protože díky studiu na súdnáské universitě v Chartumu umí dobře anglicky.
Adamův iphone vyrobený v USA se súdánskou sim kartou se vůbec nezkamarádil kvůli embargu, které USA na Sudán uvrhlo od té doby, co hostilo Osamu bin Ládina, který se tam ukrýval. Při seznamování mimo jiné došlo na můj cestovatelský plnovous. Standardní vtip, že jsem člen islámského státu nebo imám byl rozšířen o bratra Usámi bin Ládina. Adam si dal na veču kebab. V restauraci byl záchode umístěn vtipně na střeše. Člověk si díky tomu při močení do pisoáru užíval krásný výhled na celé město. Já jsem si dal moje oblíbené egyptské fazole. Adam musel pokračovat dále do Chartúmu prvním raním autobusem a tak jsem se srdečně rozloučili a já nafouknul kariho-matku za mešitou.
