Matka Tereza, albánská pohostinnost, ovčí hlavy, Hodžovy bunkry, vysoké hory a burek. To vše a mnohem více jsem poznával v zemi orlů – Albánii.
Objevování Albánie začíná na jihu ve městě Gjirokastra, které nabízí krásné pohledy na šedé střechy a pevnost na kopci.
Inu svět je malý a o náhody není nouze. Potkal jsem pana Donutila – při natáčení Cestománie. Když jsem se fotili, tak mi říká: Vy jste jedl česnek, že? Ano, to je dobré pro udržení zdraví na cestách, víte?
U hranic s Řeckem se naše společné cesty s Honzou a Lubicí rozešly. Prožíval jsem těžké pocity. 2 dny jsem zažíval pocit jistoty a bezpečí. Byl jsem jejich hostem a oni mě královsky hostili. Člověk si na to lehce zvykne. Jít však zpět není vůbec jednoduché. Rozloučili jsme se. Poděkoval jsem jim a byl jsem zase venku na ulici bez jakéhokoliv pocitu bezpečí a jistoty. V těch momentech to bylo velmi těžké. Zažíval jsem různé pocity strachu, které přicházely a odcházely, jak se jim zachtělo. Vůbec mě nešetřily. Žaludek se mi svíral a kroutil. Nezbývalo mi nic jiného, než zase zvednout palec a pokračovat. Každá vteřina mi připadala jako hodina. Po nějaké době tanec emocí v mé hlavě ustal. Cítil jsem najednou obrovský mír a klid v duši. Přijal jsem tu situaci takovou, jaká byla. Cítil jsem se v tu chvíli velmi silný. Jo, dám to! Jedu dál a nic mě nezastaví, ani já samotný.
Stalo se to, co jsem si přál. Zastavil mi náklaďák a já skáču na korbu. Moc jsem se chtěl svézt na korbě. Nejel jsem sám. Jel tam se mnou i David. Jízda byla moc super a byl jsem z ní úplně nadšený.
Na každém rohu je myčka aut a hned na dalším benzínka. Albánci si opravdu potrpí na čisté auto a plnou nádrž.
Noční pohled na Sarandu, která je na jihu Albánie u hranic s Řeckem. Od pobřeží co by kamenem dohodil je řecký ostrov Korfu.
Albánské slečny na svatbě.
Několik dní hustě pršelo a tak jsem uvíznul v Sarandě a přecházel tam a zpátky.
Pak to peklo odešlo a já hned vyrazil na cestu.
Nik vyrostl v Athénách, ale pochází ze Sarandy, kde taky teď žije. Má stavební firmu na stavbu silnic. Otec jeho kamaráda pracuje na ministerstvu dopravy, takže o kšefty není nouze.
Na cestě ze Sarandy do Vlóry jsem projížděl horským průsmykem Logara, odkud byly úžasné výhledy.
Úplněk jsem strávil na pláži v Drači – v bývalém hlavním městě Albánie.
Ovečka nebo pes? Hádejte.
Na náměstí v Tiraně. Napravo je socha národního hrdiny Skanderbega.
Přišel za mnou pokecat pán se Skopje. No a když už si zapaloval, tak rovnou tři naráz – je přece třeba šetřit sirky.
Zkusit se má všechno. Takže jsem začat okem a přes trochu masa jsem se dopracoval k třešničce, což byl ovčí mozeček.
Šití mě ve škole vždycky bavilo.
Po cestě do Kosova jsem na noc uvíznul v městě Milot. Po menším chaosu jsem narazil na Gaziho, který vystudoval právo a uměl dobře anglicky. Byl na návštěvě u svého bratrance, u kterého jsem přespal. Pozvali mě na večeři a po shlédnutí fotbalového zápasu jsme navštívili sousedské oslavy v předvečer albánské svatby. Vypil jsem hodně rakije a tancoval s bratry ženicha.
Znáte to. V neděli ráno se na trh sjely všechny selátka, kravičky a ovečky, aby změnily své majitele.
