Už delší dobu jsem potřeboval vypadnout a vyčistit hlavu. Po večeři jsem vzal krosnu, do ní hodil 3 litry vody, spacák, aluminium karimatku, palestinu a bundu. Nevzal jsem si žádné světlo, mapu, telefon, foťák, peníze, jídlo a ani boty a vyrazil. Věděl jsem akorát, kde je odbočka k monastíru a že od něj vede nějaká cesta na horu Sinaje. Cíl byl jediný – vylézt až na vrchol. Větší dobrodružství jsem si tady vymyslet nemohl. Před monastírem jsem zázračně prošel přes policejní čekpoint a turistickou policii aniž by mně kontrolovali, protože jsem neměl ani pas. Borec bez bot, s bradkou a sám s batohem to je tady ten nejpodezřelejší artefakt. Došel jsem k monastíru, kam vedla asfaltová cesta, která byla nasvětlená. Zvědavě jsem nakoukl dovnitř. Z jeho zdí na mně zaválo kouzlo středověku.
Za monastírem celé dobrodružství začalo. Byla tma. Neviděl jsem na cestu. Nebyl jsem si ani jistý, že jsem na cestě. Měl jsem strach, že šlápnu na nějakého hada nebo škorpióna. Najednou jsem ve tmě uviděl nějaké domy. Když jsem se k ním blížil, slyšel jsem nějaká zvířata, jak koušou večeři. Když jsem stál na metr od nich, uviděl jsem velbloudy. Šel jsem dále. Byl jsem už daleko od osvětleného monastíru a byla pravá tma. Cítil jsem, jak opouštím civilizaci. Byl jsem jenom já a příroda. Snad jenom tušení a pocit mě držel na správné cestě údolím. Procházel jsem jím, zleva i zprava se tyčily vysoké skály. Nad nimi byly milióny hvězd. Viděl jsem celé mléčné dráhy a do toho padala hvězda. Rychle jsem si něco přál.
Přijemný malý štěrk se proměnil v kamenou stezku, po které se šlo bosky stěží. Najednou jsem došel na rozcestí. Nevěděl jsem kudy kam. A pak se najednou zčista jasna ve tmě objevil beduín s velbloudem. Hned jsem se ho zeptal na cestu. Nasměroval mě na tu správnou odobočku, kam jsem namířeno neměl. Ušel jsem další kus a má chodidla volaly o odpočinek. Sundal jsem batoh a lehnul si na něj. Koukal jsem na neuvěřitelnou oblohu. Našel jsem Velký vůz. Hvězdy padaly jako o závod. Napočítal jsem jich přes 10. Neměl jsem si už ani co přát. Najednou přišel další beduín. Posvítil si na mě a pravil, kde že mám boty. Řekl jsem mu, že je to fajn masáž jít bez nich. A světlo? Mně svítí na cestu hvězdy. Dobrá tedy. Rozloučili jsme se a já šel dál, zatímco on odpočíval.
Cesta začala hodně prudce stoupat. Některé úseky byly plné ostrých kamenů, na které jsem přišel, až když jsem na ně šlápnul. Jednou jsem taky plnou váhou šlápnul na bodláky. Padl jsem hned na zadek a začal je vytahovat. Najednou jsem byl tak vysoko, že zpoza hor vykoukl půlměsíc. Na cestu svítil tak silně, že jsem viděl svůj vlastní stín. S občasnými přestávkami jsem došel po až pod vrchol. Byl jsem vyčerpaný a dále se mi už nechtělo. Roztáhl jsem svůj spacák, zapadl do něj a při usínání pozoroval tu hvězdnou šou, za kterou jsem byl nesmírně vděčný. Východ slunce je zde pověstný a je to právě ta doba, kdy přichází nejvíce lidí. Začalo svítat a mě vzbudily davy, které kolem mně procházely. Když jsem je viděl, tak jsem se na východ slunce vykašlal a spal dál.
Když vyšlo slunce, schoval jsem se pod střechou horské chaty a spal až do odpoledne. I když jsem byl vysoko, tak slunce přes den slušně pálilo. Odpoledne jsem strávil přemýšlením a meditací. V podvečer jsem vyrazil na vrchol. Dobyl jsem ho. Měl jsem ten úžasný pocit jako když jsem vyšel na Lysou Horu, Praděd nebo Wildspitze. Ať už ta hora byla jakkoliv vysoká, já stál na jejím vrcholu a zadýchaný prožíval neskutečné pocity štěstí. Za odměnu jsem tam byl jediný a vychutnával si úžasné výhledy na všechny strany sinajského poloostrova. Občas byly skály zbarvené do nádherné rudé. Na vrcholu stojí vedle sebe pravoslavný kostel a mešita. Byl jsem na jedné z nejvyších hor Egypta (2 285 m). Nějakou dobu zpátky to byla jedna z nejvyších hor Izraele. Ať už Sinaj patří politicky do jakékoliv země, pro mě Sinaj zůstane zemí samou pro sebe, zemí beduínů, takový Sinajstán. Užíval jsem si úžasný západ slunce a pak vyrazil na sestup.
Dokud bylo světlo, tak se šlo dobře. Jakmile se úplně setmělo, tak chodidla, které už za sebou měla výstup, začala stávkovat. Nemohl jsem jít dál. S každý dalším krokem jsem padl na zadek anebo šel po čtyřech. S palestinského šátku a oddělávací časti batohu jsem si udělal provizorní boty. Nebyla to procházka růžovou zahradou, ale mohl jsem jít dále. Pomalu, ale jistě jsem klesal. Každou minutu jsem si strašně přál, ať už jsem zpátky doma. Procházel jsem přes záchytné body a tušil, kolik mi ještě zhruba zbývá cesty. Najednou jsem uviděl světla monastíru a věděl, že od něj už to bude pohoda. A taky že byla. Když jsem došel na ubytovnu, tak mě šéf beduín zdrbal, že jsem provedl něco strašného. Po měsíci mě poprvé neviděli celý den a mysleli si, že jsem umřel ve svém pokoji. No jo, ale já tak rád neříkám nikomu, kam jdu. Udělal jsem si večeři a nakonec si dal za odměnu moje nejoblíbenější ovoce – mango a připadal si jako král. Fotku nemám žádnou (fotka v čele článku je z dalšího výstupu) ale místa, kde jsem byl, mám moc dobře vyfocené v paměti. Jestli tam ještě jednou půjdu, tak to pro vás vyfotím, ale tentokráte pro vás mám pouze tento příběh. Pavel Adventurer
