Do Káhiry jsme přijeli za svítání. Mohammed najednou odbočil ostře vlevo a my najednou byli na nějakém předměstí Káhiry. Najel si to před nějaký autobus a během 10 sekund jsem v něm seděl i s batohem. Ještě rozespalý jsem se tak tak stačil koukat kolem sebe. Z repráku v buse hrálo na plné kule čtení koránu, což umocňovalo moji konfrontací z realitou přelidněné Káhiry. Lístek jsem si koupil v autobuse, ale jak postupně sbíral všechny lidi z předměstí, tak se autobus zaplnil a prodejce lístků se zasekl v tlačence, takže se namísto něho začaly po buse kolovat směrem k němu peníze od nově přistoupených a od něho zpět jízdenky. Asi po hodině jsem přes ucpanou Káhiru dojel se všemi šichťáky do centra Káhiry.
Mezitím jsem však vytuhnul a nějaký Egypťan mě probudil, že už je centrum a kam potřebuji dále. Řekl jsem, že mířím do Alexandrie na letiště. Ani jsem se nenadál a stál před soukromým autobusem jedoucím na letiště. Mohl jsem dát necelou stovku a, být za pár hodin na letišti bez jediného problému. Byl to všechno na mě moc rychlé a jednoduché. Jakmile jsem se konečně probral, tak jsem řidiči busu poděkoval, že pojedu později a už uvažoval, jak se dostat na konec Káhiry na stopa. Když jsem si to štrádoval na vlak, tak mě odchytil nějaký pouliční prodejce fazolí a já neodolal a přidal se k pouličnímu bufíku na stojáka. Mladí vojáci se mi smáli, že neumím správně zakusovat čili papričku.
Jakmile jsem to spravil, tak si se mnou za odměnu dali selfíčko. Srandovní bylo, že některé čili papričky už byly nakousnuté, ale i tak se tam jen tak válely uprostřed stolu a čekaly na to, kdo v nich bude pokračovat. Voda z petky byla erárně společná a pili z ní postupně všichni přístojící. Fazole jsem zbaštil a šel dál. Hned další byl stánek s hromadou datlí a pak čerstvě napečené různé druhy pečiva. Na nádraží jsem zjistil, že vlaky jezdí pouze ven a že po Káhiře jezdí pouze metro. V metru nebyl žádný plán a když jsem konečně zjistil, na jakou zastávku chci dojet, tak mi řekli, že zrovna ta červená linie teď nejezdí. Nezbývalo než jít na bus. Než jsem ho šel hledat, usadil jsem se na chvíli v nádražní čekárně, abych si odpočinul a dobil baterky. Šel jsem si koupit zkušební vzorky datlí a pečiva.
Prodavače jsem ze zeptal, odkud jede bus na předměstí Waraq. Ten mi vysvětlil, že se to vyslovuje varra a že autobusák se soukromými busy je za rohem. V životě jsem neviděl dokonalejší chaos na autobusáku. Lidé pořvávali cílovou stanici na řidiče autobusů. Řidiči řídili šíleně agresivně a cestující vystupovali dveřma a zároveň noví nastupovali okny. Já jsem se tam motal s mou krosnou na zádech a nechával se pohlcoval organizovaným chaosem. Občas jsem zkusil na nově vyprázdněného řidiče zakřičet kam chci jet, ale odpovědi jsem se většinou nedoslechl a pokud ano, tak bus už byl plný. Autobus odjížděl a poslední cestující naskakovali regulérně za jízdy. Zkoušel jsem vysledovat někoho, kdo podle svých výkřiků měl namířeno stejně jako já. On se však vždy ztratil v autobuse jedoucího do sousední čtvrti, což mi nic neříkalo. Po hodině snažení jsem rezignoval a raději vyrazil na konec Káhiry pěšky, což bylo v mnoha ohledech daleko jednodušší. Výsledek výzvy byla rezignace, zkušenost však neocenitelná. Byla to doposud největší sociální výzva, které jsem prozatím na mé cestě čelil. Opravdu jsem selhal vyjet z Káhiry soukromým autobusem, což zní naprosto směšně.
Ve skutečnosti to nebyla vůbec pro nováčka hračka a stává se to holt i těm zkušenějším cestovatelům. Vyrazil jsem pěšky na okraj Káhiry. Podle mapy to bylo 6 kilometrů. Najednou jsem překračoval most přes řeku Nil a poprvé ji uviděl. Byl to moc hezký pocit. Když jsem šel podél cesty, tak mi sám od sebe zastavil motorkář Mohamed a kousek mě svezl. Na konci Kahiry jsem začal stopovat. Stopovat na konci metropole se čtyřproudou silnicí a auty jedoucí jako o závod je vždy noční můrou každého stopaře. Do toho se setmělo, což zmrazilo jakoukoliv šanci nějaké normálního civilistu stopnout. Stal jsem se tak obětním beránkem ekonomických zájmů taxikářů. Asi po 10. rozpravě s 10 taxikáři jsem uznal, že se zrovna nenalézám v stopařské ráji. Pro mě je stop prostředek k setkání se z obyčejnými místními lidmi. Tento účel se však nenaplňoval.
Dlouho jsem nad tím přemýšlel a rozhodl jsem se, že pojedu autobusem a ušetřený čas a energii raději věnuji do mé tvorby. Přímo bus nejel a tak jsem se prve svezl kousek. Spolucestující se mě ptal jestli jsem se Sýrie a tak jsem mu hrdě odvětil, že jsem ze země české. Další bus taky nejel přímo, ale ujel jsem s ním přes 200 kilometrů, během kterých jsem vytuhnul. Při výstupu jsem se seznámil s Egypťankou Salmou. Uměla perfektně anglicky. Začala mi velmi ochotně pomáhat hledat bus na letiště. Najednou přiskočila spousta slizkých taxikářů, chtějících spoustu peněz a tvrdících, že žádný autobuse nejede. Prodrali jsme se přes tu smečku a skočili do busu jedoucí do Alexandrie. V autobuse jsme se Salmou nádherně pokecali. Učí děti angličtinu a jejím snem je vytrhnout se z kořenů a vyrazit na zkušenou do Dubaje, v čem jsem ji samozřejmě moc podpořil. Autobus nás vyhodil na začátku Alexandrie hned vedle tržnice. Když jsem sám sebe vlogoval, tak přiběhl čajamen, že si udělám jeden šálek a on u mě u toho vyfotí. Najednou se seběhla celá tržnice a koukali, jaký to gringo si sám sladí čaj.
Dále jsem se ocitnul v roli opékače kukuřice. Chtěl jsem se Salmou víc seznámit a tak jsem navrhl něco sníst. To však nějak nedopadlo, protože jsme koupili dva sendviče s mletou vařenou játrou s nakládanou mrkví, na kterou mě Salma pozvala. Salma mi sehnala autobus, který mě vyhodil u odbočky na letiště. Tam se na mě hned nalepili 3 taxikáři. Na letiště zbývalo asi 5 kilometrů. Byl jsem odhodlán jít pěšky. Taxikáři si agilně řekli o stejnou částku, kterou jsem zaplatil za 200 kilometrovou cestu z Káhiry. Na prudko jsem se jím do očí vysmál. A kráčel pryč. Zkoušeli smlouvat a nakonec rezignovali se slovy dobře my tě tam hodíme gratis. Sedni do auta až bude další turista, tak to tu celou expedici zaplatí. Chtěl jsem strašně už moc být volný, ale oni, že je to strašně nebezpečné, že mě po cestě přepadnou, okradnou, znásilní a nakonec zabijou.
Pro mě je strašně srandovní, co si lidé představují, že se jím může stát po západu slunce. Navíc ve velmi bezpečném Egyptě. Skutečnost je, že lidé se prostě bojí tmy a hodně koukají na televizi. Seděl jsem v autě a seznamoval se s taxikářem Salim. Během toho jsem si říkal, jestli ten den ještě někdo vůbec z té křižovatky na letiště pojede. Turistických busů jelo spousta ale přímo. Do auta přisedl druhý taxikář, který se jmenoval taky Sali, což mě strašně pobavilo. Následoval standartní výslech ve stylu, odkud jsem, jakou mám víru, práci, kde jsem byl, co jsem dělal, jestli mám ženu a děti a ukaž nám tvůj mobil. Když už ho drželi v ruce, tak chtěli vidět fotky z té mé dovolené v Dahabu. Není nic zábavnějšího, než v 10 večer po dvoudenní cestě s probdělou noci a ustopovaných 700 kilometrech ukazovat Egypťanům fotky z mé „dovolené“ v jejich překrásné arabské republice. To fakt chceš!
Třetí taxikář to zabalil, měl to po cestě na letiště a tak mě tam vzal. Hlavně mě provezl přes vstupní čekpoint, kde bych asi dostal sadu, kdybych přišel pěšky. Když jsme dojeli, tak mě požádal jestli bych mu nedal nějaký drobák. Tihle taxikáři byli fajn chlapi a tak jsem vytáhl nějakou bankovku a řekl jsem mu, ať se o ní rozdělí. Byl moc rád. Šťastný jsem dorazil na letiště. Myslel jsem si – už to mám všechno za sebou. Do letištní haly mě však nechtěli pustit s tím, že můžu vstoupit nejdříve 4 hodiny před odletem. Sekuriťák mě poslal do baru, co byla před halou. To mě fakt dostalo. Tam mě nějaký Egypťan Mohamed pozval na čaj. Vytáhl jsem noťas a začal psát blog. Po chvíli za mnou přišel barman, jestli mu nenahraji nějakou zápaďáckou hudbu. On to pak píchnul do rádia a moje oblíbené ruské písničky najednou hrály pro všechny. Jaká to výhra. Pak se od jednoho stolu zvedl další Egypťan a přede mě na stůl flákl kus kuřecího křídla. S úměvem jsem ho přijal. Chtělo se mi spát. Vyrazil jsem hledat místo na spaní. Hned před barem seděla spousta lidí s kufry na kobercích pro modlitbu. Mezi lidmi jsem si našel kousek koberce, roztáhl svůj spacák a během chvilky usnul.
Ráno jsem se probudil jako poslední. Nějaký sekuriťák mě zase přišel čekovat. Vůbec jsem na něho neměl náladu, protože jsem si chtěl na sluníčku zacvičit jógu a dát si snídani. Tak jak jsem vždycky velmi usměvavý a spolupracující, jsem tentokráte kladl největší formu odporu. Mluvil jsem na něho česky, protože pindal, že jsem Íránec. Sandále jsem si připnul a baťoh a šel. To se jím vůbec nelíbilo. V letištní hale mi jeden policista říká, že je nelegální chodit bosky v Egyptě. Já jsem si vzpomněl, jak v Dahabu, všechny děti běhaly naboso a strašně si představoval, jak strávím zbytek života v egyptské lochu. Řekl jsem mu, že chci vidět ten zákon napsaný angličtině a jinak ať si takové chytrosti nechá pro sebe.
Typicky mě vzali ke do kapitánovy kanceláře, kde jsem se jenom otočil na místě a bylo vymalováno. Tak si běž hrát do kavárny ty počítačové hry a už nezlob Pavlíku….jasně, egyptský taťko. Jediné, co mě těšilo, bylo. že už jsem se dostal do letišní haly dříve a nemusel už procházet přes toho hnusáka u vchodu. Rozdíl mezi turistou a cestovatelem někdy může být nulový a někdy nekonečný. Oba dva můžou dojet do stejného cíle a každý zažije mezi startem a cílem naprosto jinou cestu. Jednoho cesta ochudí o čas a druhého obohatí do života. Je na každém z nás, co si zvolíme. Je to naše cesta. Jedna věc je však jistá. Každý si musí jít svou cestu sám, protože jí za něj nikdo jiný nepůjde. Howg!
