Brzo ráno přišel Abdulah s tím, že potřebuje vrátit termosku, ve které mi včera přinesl čaj s mlékem. Po probdělé noci jsem mu ji podal a chrápal dál až do odpoledne. Během dne bylo nepříjemné vedro a do toho mě otravovaly miliony much. To jsem vyřešil tak, že jsem se zakryl dekou, ale tím pádem jsem se nepříjemně potil.
Po 16. hodině největší odpolední vedro opadlo a slunce se už vydávalo ohřívat druhou polovinu planety. Vyrazil jsem tedy na průzkum k blízkým pyramidám, které, jak se ukázalo, tak blízko nebyly. Procházel jsem se zrcadlovkou vesnicí a když jsem překračoval vodní kanál, tak na mě skočil jeden místňák v domnění, že jsem z National Geographic. Z vody vytáhl kovovou klec a z ní dva hady. Všemožnými způsoby s nimi cvičil, natahoval je a otvíral jejich tlamy. Můj dojem, že se jim nedaří zrovna nejlíp, utvrdilo to, že se jeden z nich počůral. V rámci možností jsem vyfotil, natočil a pokračoval dále.
Procházel jsem palmovým hájem. Na rohu u jednoho domu jsem se posedávajícího stréca optal na cestu. Ten mi nejen poradil směr, ale snažil se mi vsugerovat, že pyramidy jsou strašně daleko a ať radši jedu tuk-tukem. Moc jsem na to nebral ohled a kráčel si to dál. Cesta se najednou změnila v nádherný červený písek. Bylo příjemné tropické teplo, všude kolem byly palmy, slunce se s námi pomalu loučilo a já prožíval neskutečné pocity štěstí a spokojenosti.
Najednou jsem procházel kolem pantáty s povozem. Ten se zrovna rozjížděl a zakřičel na mě “erkab”. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a najednou si vezl zadnici na čerstvě posekané úrodě. Dojeli jsme na hlavní cestu a zase jsem si to mašíroval po svých.
Z palmového pralesa vycházely tři ženy. Jak mě jedna z nich zahlédla, tak ztuhla a začala se schovávat za druhou a ta druhá za třetí. Nevěděl jsem vůbec, jak se mám zachovat a abych je ušetřil jejich rozpolcení, tak jsem hodil nevšímáka a hleděl si po svého.
Mezitím se setmělo a z minaretu mešity se ozvalo modlitební volání při západu slunce. Dostal jsem pocit marnosti, že jsem ani nedošel tam, kam jsem chtěl a raději jsem se vrátil zpět do vesnice. Kluci se vrátili z modlitby a vzali mě do restaurace na večeři do blízkého města Merowe.
Na otázku, co si dáš s očekáváním volby masitého pokrmu jsem odpověděl, že fazole s chlebem. Na otázku, co si dám na pití s očekáváním volby nějakého bublinkového sladkého nápoje, jsem odpověděl, že čaj. Amir se po přijetí mé skromnosti usmál a řekl, že fazole s chlebem a čaj má stejně nejradši.
Při večeři jsem se potkal s jeho synovcem Waladem. Ten přijel z povinnosti z druhé části Súdánu, protože nedávno zemřel jeho dědeček. Leželi jsme vedle sebe každý na své posteli na dvoře a on mi vyprávěl, jak se žilo v jeho vesnici, když byl ještě malý kluk. Občas jezdí pracovat do Anglie a tak podotkl, že nejlepší na Africe je spát pod širým nebem.
Tehdy ve vesnici ještě nebyla elektřina. Lidé celý den pracovali na poli. Večer se šli projít k Nilu, čerstvě nadojili kravské mléko a pak se sešli a povídali si. Nikdo tehdy neměl televizi a ani auto. Do vesnice vedla pouze prašná cesta bez asfaltu, po které lidé jezdili na oslících. Lidé se s postupem času modernizovali a finančně zbohatli, za to ale jejich život ztratil své kouzlo, jednoduchost a mají méně času.
