Po návratu z nočního výšlapu na horu Sinaj jsme se na v kampu seznámili s Beduíny ze Saúdské Arábie. Zrovna jím bylo připraveno bohaté občerstvení, ke kterému nás přizvali. Prázdný žaludek jsem ke vší spokojenosti dosyta naplnil. Povídáním jsme strávili příjemné odpoledne. Jejich děti pobíhaly všude kolem a dělaly pěkný cirkus. Když nasedali do auta, tak z pokojů, kde byli na jednu noc ubytovaní, vyšly jejich manželky. Byly celé zahalené v černém kromě očí. Přišlo mi to strašně smutné po tak super strávených chvílích. Saúdská Arábie je jedna z nejkonzervativnějších, nejtradičnějších a nejuzavřenějších zemí – někde mezi Severní Koreou a Turkmenistánem.
Čekal mě výlet na otočku do 110 km vzdáleného Dahabu, kde mi kamarádka Marťa dovezla z Česka pár věcí, které se tady sehnat nedají. Dlouho jsem řešil, jak se tam dostanu, protože autobus tady teď žádný nejezdí, taxi je neúnosně drahé a jezdit stopem po “teroristickém” Sinaji je strašný průser a policie to z bezpečnostní důvodů zakazuje. Navíc ještě nemám nové vízum v pase. V Egyptě mají na víza ten nejhloupější systém na světě. Když ho chcete prodloužit, tak vám v den požádání do pasu napíšou aplikační číslo a potom čekáte něco mezi dvěma týdny a dvěma měsíci, než vám zavolají, že si můžete přijít pro razítko. Na druhou stranu až na to čekání je snadné prodloužení získat, protože jsou teď rádi za každého turistu, který u nich dlouhodobě utrácí peníze. Já už čekám skoro 3 měsíce a zatím nic, takže jsem musel jet jenom s tím číslem v pase. Jakákoliv taková prkotina je však pro policisty hned podezřelá.
Kluci měli namířeno do Káhiry a tak mě aspoň vzali za Svatou Kateřinu na policejní čekpoint. Policii jsem ukázal pas a byla překvapivě v pohodě. Řekli, že mi pomůžou stopnout auto. Seděl jsem u jejich policejní budky, ale vůbec nic se nedělo a auta vesele projížděla. Sebral jsem odvahu a odkráčel na cestu vedoucí do Dahabu. Ani si mě nevšimli. Asi byli rádi, že v tom vedru dýchají. Většina aut projížděla opačným směrem a když už nějaké jelo směrem mým, tak to vždycky na poslední chvíli odbočilo na benzínku, což mě ze začátku deprimovalo a říkal jsem si, že se v nejhorším vrátím. Po dlouhé době jelo první auto. Byli to Beduíni, ale jeli jenom kousek. Po další dlouhé chvíli čekání mi zastavilo auto.
Mladí kluci, co udržují mobilní vysílače, mě vzali. Dojeli jsme k jednomu z nich a oni řekli, že mě buď vyhodí u cesty a já můžu stopovat další auta nebo když na ně 30 minut počkám, že mě hodí až do Dahabu. A pak ještě jeden z nich dodal, že jestli chci, tak s ním můžu vylézt na tu 100-metrovou věž. Děláte si srandu, beru obojí, pomyslel jsem si. Klučina na sebe hodil horolezecký sedák s jištěním. Vylezl do výšky 2 metrů a druhý kolega ho vyfotil. Potom ze sebe vše sudnal a celou tu věž vylezl bez jištění. Druhý říká, že nahoru jít nemůžu, že nemám ani v prostoru toho vysílače co dělat a že když se mi něco stane, tak budou mít průser. Řekl jsem – no problem.
Po chvíli přemýšlení mi říká – jestli teda moc chci, tak můžu vylézt na první platformu. Byl jsem celkem unavený, ale začal jsem šplhat. Neměl jsem na to fyzičku a po pár příčkách se ozvalo tělo. Lezl jsem dále a to už se ozval strach, přišel stres a s ním i adrenalin. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem horolezl po skalách, protože pocity byly obdobné, akorát jsem nikdy nelezl sólo free. Došplhal jsem na první platformu a začal si užívat euforii, krásný výhled na okolní hory a zapadající slunce. Dolu už to bylo jednodušší a když jsem došlápl nohou na zem, tak jsem byl rád, že jsem rád. Potom slezl klučina. Já jsem byl tak v jedné pětině a byl totálně připosraný, takže vůbec nechápu, jak on mohl vylézt celou věž. Jestli já jsem blázen, tak on pak musí být psychopat, byť má manželku a dítě.
Za tmy jsme dojeli do Dahabu. Pozvali mě na čaj a pak na večeři. Měli namířeno do 100 km vzdáleného Šarm El Šejch. Říkal jsem si, že se k nim spontánně přidám a čeknu tam své kamarády. V Dahabu se k nim však měli připojit další kolegové a místo v autě už neměli. Jeden však z nějakého důvodu nedošel, takže jsem se po další hodině objevil v Šarmu. Zavolal jsem jednomu z mých kamarádů, který mě chtěl už dlouho moc vidět. Byl strašně nadšený z takového překvapení. Po nocích se živí řízením taxíku. Odvezl posledního klienta a přijel pro mě. S obrovskou radostí jsme se přivítali, akorát byl nějak nesvůj z mého plnovousu. Pozdě v noci udělal večeři a nad ránem jsme šli spát.
Ráno mu zavolal brácha, který děla marketing pro HardRock Cafe a příležitostně se stará o VIP klienty s tím, že nás zve na VIP výlet lodí, což bylo pro mě neuvěřitelné. Věděli, že dělám hezké fotky a videa, takže jsem měl za úkol vše zdokumentovat a aspoň nějak jim to za tento zážitek vrátit. Krátce po poledni jsme přístavní policii ukázali pasy a vyrazili. Byl jsem neskutečně nadšený a šťastný, protože se mi plnil sen. Asi po hodině jsme dojeli k ostrovu Tiran, kde se jezdí potápět a šnorchlovat. Rudé moře bylo plné krásných ryb. Skočil jsem do vody s potápěčskými brýlemi a prozkoumal korály. Byly úchvatné asi jako na pobřeží, ale bylo tam mnohem více ryb, z čehož jsem byl totálně unesen. Vzal jsem si sebou počítač a tak jsem se hrdě kromě focení hrdě ujal další role a sice DJ-e, což mi připomnělo studentská léta, kdy jsem hrával na Stodolní ulici v Ostravě. Po další hodině jsme se přesunuli k vraku lodi z druhé světové války. Švédské stoly byly připravené a my se pustili do hodování. V pozdním odpoledni slunce už tolik nepálilo a tak bylo příjemné sedět i na střeše lodi. Cestování lodí, mě naprosto uchvacuje a nemůžu se dočkat, až se budu plachtit přes Atlantský a Tichý oceán.
V Šarmu jsem strávil ještě další dva dny, kdy jsem nastříhal video, zpracoval fotky a udělal další práci. Mezitím jsem se chodil koupat do bazénu a odpočíval. Po 3 nocích jsem se v podvečer rozloučil a vyrazil na stopa. Než jsem se s pomoci autobusu a nohou dostal na policejní čekpoint, tak se setmělo. Stál jsem před čekpointem a stopoval. Policisté si mě až překvapivě vůbec nevšímali. Mým směrem toho opět moc nejezdilo. Asi po hodině projížděly dvě Rusky. Měly otevřené okénko a já na ně zakřičel – Dahab. Zastavily a já k nim přiskočil. Zadní sedadlo měly plné tašek z nějakého obrovského nákupu. Na čekpointu nás policie zdržela půl hodiny kvůli pasům, protože jsme měli jenom aplikační čísla místo víz. Cesta z Šarmu do Dahabu vedla údolím mezi horami. Na cestu hezky svítil ležící půlměsíc a nádherně byl vidět Velký vůz. Já si říkal, jaké jsem měl zase na stopu štěstí. Do Dahabu jsem přijel totálně vyčerpaný a šel přímo zalehnout na střechu mé oblíbené kavárny, která je přímo u břehu. Kromě stolů a židlí tam byla akorát jedna matrace, na které se dalo krásně spát. Usínal jsem při pozorováni oblohy plné hvězd a šplouchání moře, což mi připomínalo můj pobyt na Bali.
V 7 hodin ráno mě probudilo ostré slunce. Zaplaval jsem si v moři a šel se dospat do mešity, která je otevřená celou noc, je tam voda zdarma a lidi si tam chodí běžně schrupnout po tom, co se pomodlí. V 9 hodin jsem zašel překvapit kamarádku Evu. Když mě uviděla, tak jí spadla brada. Batoh jsem hodil k ní do kanceláře a udělal nějakou práci. Odpoledne jsem šel navštívit Marťu, která mi dovezla balíček z Česka. V Dahabu žije už přes 10 let. Přišla tam za potápěním, u kterého se seznámila se Egypťanem, vzala si ho a teď tam spokojeně žije. Poseděli jsem v její nádherné zahradě. Po cestě zpátky jsem nakoupil jídlo a vrátil se za Evou. Chtěl jsem jet ten den zpátky domů, ale Eva mě ukecala, ať se zdržím. Večer mě vzala do dýmkárny svého kamaráda Hanyho.
S Hanym jsme si sedli, protože má obrovským způsobem rád svobodu jako já. Neměl jsem kde spát. Tak mě vzal do baru svého strejdy na pobřeží, kde jsem si dal čaj a přespal na lehátku až do rána. Nakonec jsem se zdržel 4 noci. Ráno jsem vždy udělal u Evy v klimatizované kanceláři nějakou práci. Potom jsem se cestou na trh vykoupal, opálil a naobědval. Na trhu jsem posháněl vše, co jsem potřeboval. Cestou z trhu jsem se zase vykoupal a navečer se vrátil v Evě, abychom mohli někam vyrazit. Přes den se teploty vytáhly nad 40 stupňů Celsia a když bylo dobře, tak v noci klesly pod 35. U Evy jsem spát nemohl, tak jsem každou noc strávil na nějaké pohodlné matraci u moře. Snad jen díky bríze, přicházející od moře, se dalo spát.
Poslední noc jsme vyrazili z Evkou na večeři. Když jsme dlabali, tak čistou náhodou přijel její kamarád Hany z dýmkárny. S jeho kamarádem měli namířeno do známého údolí jižně od Dahabu. Přibrali nás s sebou. Jeli jsme na korbě pickupu. Noc byla ještě mladá a horký vzduch nás šlehal do tváří. Přijeli jsme do restaurace, kde byl ještě větší náhodou na návštěvě v Dahabu Mohamed, majitel kempu, ve kterém jsem teď ve Svaté Kateřině ubytovaný. Moc rádi jsme se po týdnu viděli. V tu noc se vracel domů a tak mě přibral. Byl jsem moc rád, protože už jsem si představoval, jak budu další den ráno stopovat zpátky s 15-tikilovým batohem plným jídla. Naposledy jsem si dal práska hašiše s Hanym, rozloučil se s Evkou a jel zpátky. Mohamed má sportovní auto a tak na to v noci šlápnul. Z úrovně moře a 37 stupňů jsme za dobrou hodinu byli v 1500 metrech a teplotě 19 C. Byl jsem tak rád, že už jsem z toho pekla pryč.
Mise byla splněna. Z Dahabu jsem si dovezl hromadu jídla, což může vypadat, že ve Svaté Kateřině žádné není. Je to prostě tím, že v Dahabu je větší výběr a kvalita. Dovezl jsem si 9 kilo úžasných datlí a 3 kila arašídů. Z Česka mi Marťa dovezla švýcarskou rybičku, kterou mi šlohli v Siwě. Bez nože jsem se jakžtakž obešel, ale bez nůžek jsem měl na rukou pařáty jako Tarzan. Kvalitní ipod sluchátka mi doufám pomůžou zlepšit zvuk ve videích, 2 kila chia semínek a speciální obohacené tabletky z kurkumy od Amita z Izraele mi definitivně vyčistí střeva jako kominík komín a zabijí všechny infekce včetně té z Bali. Samozřejmě další potraviny, jako zázvor, česnek, kurkuma, černé semínko, kardamon, kakao a skořice jsou plné antioxidantů, vitamínů, minerálů a antibakteriálních látek. Začínám teďka každé pondělí držet půst na posílení žaludku a každý den budu civičit jogu, abych se maximálně připravil na africkou výpravu jak fyzicky tak psychicky.
Týdenní dovča mi krásně vyčistila hlavu a jaksi zlomila můj 4 měsíční pobyt ve Svaté Kateřině. Nabral jsem teď spoustu sil do psaní své knihy. V Egyptě už jsem fakt přesčas, protože jezdím navštěvovat kamarády, které jsem si tady udělal. Navštěvovat bych je chtěl, ale až pojedu kolem světa podruhé. Nejhorší je, že už mě ani moc nebaví pořád kouřit hašiš. Když se potkáte s kamarádem v Česku, tak jdete na pivo nebo si dáte štamprli něčeho ostřejšího. Tady se holt při setkání pokuřuje hašiš. Největší výdaje dovolené jsou doprava a ubytování. To jsem měl díky mé dobrodružné povaze a kamarádům zadarmo. Peníze jsem utratil akorát za jídlo, i když mě často hostili kamarádi a když jsem mohl, tak jsem pozval já je. Z výletu na otočku se tak stala týdenní dovolená plná vzrušení a dobrodružství za hubičku. Stačilo nemít žádný plán, být otevřený a říkat všem nabídkám ano. Právě tehdy člověk zažije to, co by si nikdy ani ve snu nepředstavil. Jsem všem mým kamarádům za to všechno moc vděčný. Děkuji. Pavel Adventurer
