Bosna a Hercegovina utrpěla nejvíce během občanské války v Jugoslávii v 90. letech. Je stále plná nevybuchlých min a rozstřílených domů. Politicky je vnitřně rozdělena na Srbskou republiku a fedaraci Bosny a Hercegoviny.
Myslel jsem si, že křížové výpravy už nejsou. Po cestě do Sarajeva jsem viděl srbské a ruské misionáře, propagující pravoslavnou církev.
Do Sarajeva jsem přijel pozdě večer. Když jsem si to kráčel do centra, tak jsem potkal Grofa. Dobrý blázen asi jako já. V pozadí je socha papeže.
První noc jsem přespal v krásné zahradě mešity. V 6 hodin ráno mě probudilo svolávání k modlitbě.
Jednou večer jsem tam přišel na modlitbu a byl jsem přijat, i když nejsem muslim. Celý modlitební rituál jsem s respektem pozoroval a dokonce jsem se do něj zapojil, což byla zajímavá zkušenost.
V centru Sarajeva je turecká čtvrť, což je krásné dědictví z dob Osmanská říše. Na tržišti se prodávají výrobky nejen z arabských zemi.
Na náměstí Sebilj v turecké čtvrti jsou celoročně nenasytní holubi. Všimněte si v pozadí modré tramvaje vyrobené v ČKD Praha.
Sarajevanky se scházejí v barech, kde si dopřávají vodní dýmku, limetkovou limonádu a čokoládu. Popíjení alkoholu raději ponechávají svým křesťanským protějškům.
Sarajevští muži si kolektivně lámou hlavu, jak se vyšachovat.
Salim, který si říká Grof Uki (v brýlých) mi nabídl, že u něj můžu přespat. Staral se o mě moc pěkně. Na večeři mi koupil burek a udělal mi vodu se šťávou. Půjčil mi své pyžamo a šampón. Ráno mi udělal bagetu s paštikou a čaj. Vzal mě do baru na rohu, kde mě představil všem svým kamarádům. Následovala typická série otázek na mou cestu. Grof pracuje jako pomocník starosty tureckého města Izmir, který je zámožný a poskytuje finanční podporu Bosně.
Mezi typická jídla patří čevapčiči v housce a k tomu cibule. Místní lidé to nazývají Bosenský fastfood.
Káva – droga lidstva je v Bosně servírovaná do měděných džezev, často doplněna o nějakou tureckou sladkost, jakou je třeba loukomie.
Na Balkáně všude přítomní a všude pobíhající toulaví psi.
Výhled na Sarajevo z Avaz Twist Tower.
Po třech nocích opouštím Sarajevo. Šel jsem z centra asi 10 km na výpadovku na Černou Horu. Když jsem začal stopovat, tak už bylo přítmí a řidiči se na mě moc netvářili. Vtom zastavilo auto s černohorskou značkou. Byl to soukromý taxikář, který jel do Podgorice. Řekl jsem mu, že mu ale nemůžu zaplatit. Naložil mě do auta, ani jsem nevěděl jak. Když jsme se rozjeli, tak se mnou začal vyjednávat o ceně. Nabídl mi, že mě vezme za 10 euro, což bylo fakt levné. Já však nechci platit za dopravu. Uvnitř mě se praly pocity komfortu a strachu. Nechtělo se mi do té zimy a tmy. Nakonec jsem řekl ne a on mi zastavil uprostřed divočiny. Vystoupil jsem jak z auta, tak ze své zóny komfortu.
Oblékl jsem si teplé oblečení a kráčel k nebližší vesnici. Došel jsem do malé vesnice Krupac, která neměla ani pouliční osvětlení. Po vesnici běhaly děti, které když si mě všimly, začaly dělat povyk. Vtom přišel muž s baterkou. Vysvětlil jsem, že bych potřeboval u někoho přespat. Odešel a po chvíli se vrátil, ať ho následuji.
Měl dva domy. V jednom žila jeho rodina a v druhém mě ubytoval. Nefungovala mu tam elektřina. Zapálil jsem si svíčku, kterou jsem tam našel a užíval si úžasné pocity romantiky, radosti a vzrušení. Byl to úžasný pocit, být bez elektřiny a jenom pozorovat plamen svíčky a přemýšlet.
Ráno jsem moc poděkoval, nafotil se s ním a jeho dětmi a vyrazil na cestu.
Na cestu mi dal svačinku. Kuřecí řízek v housce, rybí paštiku a banán.
Zastavil mi pán, který dělá ředitele školy v malém městě. Mluvili jsme spolu rusky, srbsky. Uměl rovněž latinsky a jako správný učitel mi předal během společné cesty hodně vědomostí.
Byl jsem už pár kilometrů od hranic z Černou Horou. Hraniční přechod vedl přes horský průsmyk. Moc aut nejezdilo a tak jsem šel pěšky. Měl jsem velký hlad, ale neměl jsem žádné jídlo. Nakonec jsem jedl, co jsem našel u cesty – ostružiny, jablka a hroznové víno. Po nějaké době mi zastavil naklaďák a vzal mě až do Podgorice.
