Egyptští celníci rozhrabali můj perfektně zabalený obsah baťohu. Totálně nepobrali, co to jsou chia semínka. Jakmile pochopili, že to je jídlo, tak se o tom chtěli přesvědčit tím, že mám trochu sníst. Já jsem jim však velmi neúspěšně vysvětlil, že se to musí prve namočit ve vodě aspoň na 15 minut. Když viděli mou filmařskou techniku, tak přemýšleli jestli jsem filmař nebo špión. Na zrcadlovce chtěli ukázat zrovna počet megapixelů a optický zoom. Počet však chyběl a zoom byl vyčíslen v přepočtu na kinofilm, takže jim to říkalo starou belu. Jako do svatební noci panická muslimská společnost, která nepožívá kondomy se zajímali zda jsou lepší české Pepína nebo německé Billy boy. Nakonec mi nabídli, že mě pustí pod podmínkou, že zprovozním druhé zatím nepropojené dálkovém ovládaní na GoPro kameru, protože první propojené bylo zrovna vybité a propojit mi je posledně trvalo hodinu. GoPro je vůbec super kamera, která neznáma mimo západní svět úžasně probouzí svou velikostí podezření ze špionáže.
Aniž bych celou noc spal jsem do Egypta vkročil časně ráno. Symbolicky zrovna začalo modlitební volání, což umocnilo moje první momenty a euforické pocity v arabské republice. Hned jsem se skamarádil s beduínskými taxikaří a zakecal se s nimy. Nadšeně jsem prozkoumával malé městečko Taba. Dostal jsem zkušební vzorek egyptského chleba a smažené bobulky z fazole. Egyptská žena v bufetu mě zjebala za to, že všude kolem mávám a na ní mířím kamerou. V Čajovně jsem pokecal u šálku čaje a bafání vodní dýmky s kluky o životě v Egyptě. Peníze jsem smlouváním vyměnil finálním plácnutí na černém trhu u beduínu. Prošel jsem se přes 10 policejních čekpointů, kde jsem vždy musel tasit pas a odpovídat na debilní otázky, kam všude v Egyptě pojedu, což ani náhodou netuším, když jezdím stopem. Kéž by zavedli stopařský typ víza (no tourist, no hotel, no plan). Samozdřejmě až za policejní baráží byla mešitě, ve které jsem se konečně mohl doslova vychcat, protože jsem to jak šulin držel celý den, protože čurat u stromu je v muslimských zemích naprosto nepřípustné – haram!
Došel jsem na konec města, kde byl vojenský čekpoint a dále mě pěšky vojáci z bezpečnostních důvodů pustit nechtěli. Poslali mě zpátky ať jedu autobusem nebo taxikem. Obrovsky jsem se s několika policisti a vojáky pohádal, že za dopravu nebudu platit a pojedu pouze stopem. Byl jsem silný a svou pozici jsem si ustál až mě nakonec poslali do prdele ať si dělám, co chci ale s tím, že jestli mě chytne DAESH, tak je to můj problém. Několik hodin jsem neúspěšně stopoval (všichni chtěli peníze) až jsem u cesty skoro vytuhnul. Pak jsem ukecal taxikáře, který mě propašoval skrze ten vojenský čekpoint kousek za něj. Najednou jsem byl pro zápaďáky v ultra nebezpečné DAESH zóně. Pociťoval jsem strach a zároveň jsem byl vzrušený. Zablbnuli jsme s beduínskými kluky a v koloniálu jsem si koupil mango džus. Hned, jak mě uviděla turistický policista, tak se mu orosilo čelo a odchytnul mě. Na korbě policejního pickupu jsem seděl na lavičce s baťohem na zádech a když jsem sebe vlogoval na foťák, tak sousedící udiveně koukal na jeho displej. Když jsem skončil, tak jsem na něho v tom hluku arabsky zařval, že jsem blázen a on mi podal ruku. Když po chvíli vystoupil, tak se mě druhý hned začal ptát jako každý jiný Egypťan v ten den jestli jsem ženatý, a když ne tak kdy se budu, ženit, když už mi je těch moc 29 let. Jaké je moje povolání, víra (vždy říkám, že jsem křesťan nenáboženští je pro muslimy těžko pochopitelné).
Zavezli mě zpátky na začátek hranice a předvedli mě před policejního kapitána. Sebevědomím hlasem jsem řekl salam alejkum a uklonil se. Ten měl velké srdce a pochopení pro můj stopařský projekt ale vzhledem k aktuální situaci mi dal nůž na krk se dvěma možnosti. Buď si zaplatím taxi minimálně z Taby do Dahabu (nejrizikovější oblast) nebo mě deportují zpátky do Izraele. Vrátit ze zpátky do Izraele by znamenalo couvat a jiná cesta do Afriky po souši není. Nemělo smysl klást další odpor a tak jsem rezignoval. Pro mě to byl i tak úspěch a vím, že všechno co jsem v ten den prožil se rozhodně podepsalo na mé vnitřní cestě, protože jsem potom hodně přemýšlel. Jak jsem se na té hranici motal celý den, tak už jsem se znal se všemi policisti, vojáky a sekuriťáky. Někteří mě buď totálně nesnášeli, za to že dělám problémy a někteří mě měli za největšího miláčka, celebritu a kropili semnou selfíčka.
Další problém byl, že jsem neměl víza pro celý Egypt, ale pouze 2 týdenní povolení k pobytu na sinajských letoviscích. Během čekání na celního kapitána s žádostí o přelepení vstupního razítka na Egyptské vízum, což stálo majlant, jsem totálně vytuhnul naprostým vyčerpáním. Po dvou hodinách jsme s mým oblíbeným beduinským taxikářem, který má 5 velbloudů, dvě ženy a 12 dětí, dojeli do 170 kilometrů vzdáleného města Dahab, kde mě šoupnul k jeho známému do hostelu. S ním jsem usmlouval nejlevnější místo na spaní a to na roofsurfing pod 5 biliony hvězd.
Bylo to jako pod širákem a však se sprchou a hlavně internet (jinak by jste nečetli tento příspěvek) Ve společenské místností ve stylu beduínského stanu jsem se seznámil prve s kočkou egyptskou a pak s mladými egyptskými vysokoškoláky se kterými jsem si zatancoval a zakouřil hašiš. Na to, že jsem byl první den poprvé v životě v Egyptě, tak jsem měl neuvěřitelnou možnost proniknout do holuby Egyptské mentality. Egypťané jsou neskutečně přátelští, zvědavý a pohostinní ale taky tvrdohlavý.