Přespal jsem na dvoře pod širákem. To je asi jedna z nejlepších věcí v Súdánu. Myslel jsem si, že mě probudí ostré slunce, ale byly to otravné mouchy, kterých tady během dne poletuje strašná spousta. Ty to večer zabalí a vystřídají je otravní komáři. Takže to je jako z bláta do louže. Člověku to připadá, jako by pracovali na dvě 12 hodinové šichty – denní a noční. Celý jsem se zakryl a spal dál.
Kráčel jsem si to přes palmovou džungli po cestě z krásného červeného písku. Bylo příjemné odpolední teplo, sluníčko pomalu zapadalo a já se proplétal palmovým hájem. Cestu už jsem znal, takže jsem se ničím nezdržoval. Bylo už těsně před západem slunce a já konečně došel asi po 2 hodinách k pyramidám Nuri.
Lidé bydleli nedaleko od nich. Nebyl u nich žádný plot a ani prodejce vstupenek. Kolem zrovna procházel mladík se stádem ovcí. Vše bylo neskutečné idylické. Přiblížil jsem se k pyramidám a kochal se jejich majestátností. Všude kolem byly větrem nafoukané duny jemného písku a já se do nich s nadšením propadal.
Vyfotil jsem se u nich ještě než se úplně setmělo a pak jsem na jednu z nich vylezl. Z vrcholu jsem se rozhlížel po okolí, dokud se den definitivně nepřeměnil noc. Byla teplá noc a foukal vítr, který úspěšně rozháněl komáry. Já si vytáhl počítač a četl si z něj knihu. Neuvěřitelně jsme si užíval to, že jsem po dlouhé době sám. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a ani nic jiného mi nechybělo. Po půlnoci jsem se vydal na cestu zpět. Celá vesnice spala. Na cestu mi svítil měsíc a strach z toho, že se něco stane, vytlačila odvaha.
Ráno přišel Omar a strašně mě zdrbal, že jsem se nevrátil na večeři domu. Věděl jsem, že to bude problém. Měli o mě strach a nemohli mi ani zavolat. Nakonec přijali mou omluvu a dali jsme si spolu snídani. Cítil jsem, že už bylo na čase jít dále. Těžko bych vysvětlil, že budu pokračovat pěšky nebo stopem do nějaké další vesnice. Proč bych tam šel, když tam nikoho neznám. Na to, že jsem se takovým způsobem objevil 3 dny předtím jednou takhle na večer u nich v Nuri, nebyl brán zřetel. Řekl jsem tedy, že pojedu do Chartúmu. Oni mě tedy chtěli doprovodit na autobus. Na ten jsem však neměl peníze a vyrukoval jsem s tím, že prostě pojedu stopem. To se rovněž nesetkalo s pochopením.
Napadlo je, že mi zaplatí autobus do Chartúmu. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to je zbytečné, protože můžu jet úplně snadno zdarma kamionem. Nechtěli mě nechat prostě jen tak napospas, což jsem si přál úplně nejvíc. Nakonec mě zavezli do nedalekého města Karima, kde jsem tušil, že by mohl být v hotelu ještě pořád ubytovaný kamarád Klaudio.
Seděl jsem vpředu na sedadle spolujezdce. Omar řídil a Amir seděl vzadu. Snažil se mi dát nějaké peníze na cestu. Odmítl jsem ho. Nedal si říct a stále naléhal. Řekl, že jsme kamarádi a chce mi pár peněz dát. Nakonec mi je nacpal pod paži. Když jsem viděl jeho urputnost, tak jsem je přijal.
Obrovské pohostinnosti se mi už dostalo v mnoha zemích, ale že by mi někdo dával peníze na cestách a zrovna, když jsem je nejvíce potřeboval, se mi ještě nikdy nestalo. Koukal jsem na súdánskou vlajku před sebou a měl jsem tak zvlhlé oči, že jsem se málem rozplakal. Do toho mi dal ještě další peníze Omar. Asi nikdy v životě jsem nebyl tak vděčný. Pro ně to byla pomoc kamarádovi. Mně to dalo obrovskou svobodu možná na zbytek pobytu v Súdánu.
V Karimě před hotelem jsem se natrefil na Klaudia. Kluci byli rádi, že mě nenechají úplně samotného. Rozloučil jsem se s nimi a řekl jim, že jsou dobří lidé. V tu chvíli měl zvlhlé oči zase Amir. Pak skočil do auta a oba se ztratili v dáli. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl, že si peníze ušetřím a přespím pod širákem. Došel jsem k Nilu, kde jsem rozdělal oheň a vařil si rýži na večeři. Po chvíli přišel mladý pastevec koz a koukal, co to tam provádím. Zatím, co tam se mnou seděl, tak se setmělo.
Já jsem měl za lubem přespat na nedaleké hoře Berkel. Byla už noc a já procházel kolem ní, až jsem narazil na část s pískem, po které jsem na ni mohl vyšplhat. Měl jsem batoh plný datlí, které mi kromě peněz na cestu kluci dali. Kopec byl příkrý a já se na něj snažil vylézt s těžkým batohem. Pod nohama mi prokluzoval písek. Byl jsem už velmi unavený a pak přišel moment, kdy jsem zarval a to se stalo osudné mým zádům na mnoho dalších dní. Zablokovaly se. I když to nebylo jednoduché a dobrou hodinu, možná i dvě jsem se tam trápil, tak jsem nakonec vylezl na vrchol a před usnutím si užil výhled na osvětlené město Karima.
