Ráno mě pořádně probudilo až zaplavání si v chladném Nilu. Nahodil jsem 15-tikilový batoh a pěšky jsem po půl hodině dorazil do místa, kde měl být súdánský konzulát. Ptal jsem se lidí a pak jsem zahlédl súdánskou vlajku na střeše budovy.
Bylo 9 hodin ráno a konzulát byl pusto-prázdný. V čekárně seděl pouze jeden baťůžkář. Jmenoval jsem Adam a byl z Británie. U přepážky jsem vyplnil formulář a k tomu přidal dvě fotografie pasového formátu, kopii egyptského víza, stranu s údaji v pase a 50 dolarů. Úředník vše s úsměvem převzal a řekl ať přijdu za týden. Nečekal jsem, že vízum dostanu tentýž den, ale týden mi přišel příliš mnoho.
Začal jsem se seznamovat s Adamem. Je dobrodruh jako já. Je mu 43 a má už ledacos za sebou. Po zemi míří do Rwandy k prameni Nilu, odkud by chtěl vyrazit a celý ho sjet až ke středozemnímu moři na pádlovacím prkně. Pokud se mu to zdárně podaří, tak to bude nový světový rekord. Nejde mu ani tak o rekord, jako o to zjistit, jestli je tento šílený nápad realizovatelný. Bude čelit jak lidskému faktoru, jako jsou nejrůznější izolované kmeny, povolení vstupu do národních parků, tak i zvířecímu faktoru jako krokodýli a další nejrůznější zvířata.
Druhý chlápek, se kterým jsem se tam v ten den seznámil, byl Fahim, který pochází z Kábulu v Afgánistánu, ale už přes 30 let žije v Kanadě. Byť mu je 65 let, tak pořád cestuje jako baťůžkář, spí po levných hostelech a těší se zdravému tělu a duchu. Má rád svobodu a věci raději poznává bez pomoci nejrůznějších průvodců. Moc rád chodí pěšky a i na stará kolena cestuje, protože ho baví se učit nové věci. Do nynějška navštívil 78 zemí a jeho cílem je (než mu bude 70 let) navštívit rovnou stovku zemí . Byl 3 krát ženatý a má jednu dceru. Prozradil mi, že staré afgánské přísloví praví: “Pokud se ti nedaří v práci, v osobním anebo partnerském životě, tak se ožeň nebo vyraž na cesty do světa.
S klukama jsme se dohodli, že spolu budeme sdílet jeden pokoj v hotelu, abychom ušetřili, protože tady nejsou žádné levné ubytovny a jednolůžkový pokoj není zrovna nejlevnější (60 EGP = 180 Kč). Když už cestovatele na cestách zastaví vízové povinnosti, tak je moc fajn tento čas přečkat s dalšími cestovateli, od kterých se člověk vždy dozví mnoho zajímavých věcí.
Večer jsem skočili do lodi a dopluli na protější západní břeh Asuánu, abychom prozkoumali jakýsi chrám na kopci. Slunce zrovna zapadalo za obzor a rozpálený vzduch se začal ochlazovat do příjemné tropické noci.
Šli jsme podél řeky pod chrámem. Všude kolem byla poušť a tak jsem si sundal sandále a užíval si chůzi v písku. Najednou se před námi objevila cesta k chrámu. Spontánně jsme se jí vydali. Z druhého obzoru mezitím vyšel plný měsíc. Chrám byl krásně nasvícený a vše bylo tajemné a vzrušující.
Dorazili jsme přímo před chrám. Měl dva vchody, ale oba byly zamřížované. David začal prozkoumávat díry v zemi, ale daleko se nedostal, protože tunely byli zasypány pískem. Ve stěnách chrámu, po kterých pobíhaly ještěrky, byly vytesány jakési ornamenty. Sedli jsme si na kámen a obdivovali toto ohromné dílo. Dobrou hodinu jsme strávili sdílením našich příběhů z cest a tak se veškeré pocity vzrušení a dobrodružství ještě umocnily.
Vrátili jsme se na protější břeh a celý hladoví jsme si skočili na egyptské fazole s chlebem. Adam byl unavený a vrátil se na hotel. Já jsem se ještě šel s Fahimem projít přes bazar a naslouchal jeho životní moudrosti a zkušenostem. Prozkoumali jsem asuánskou mešitu a pak se vrátili na hotel, kde jsem usnul jako štěně.
