Kolem 4 hodiny ranní mi bylo lehce chladno. Mé tělo se probouzí samo od sebe v 7.30. Rozeberu se a vyrážím na druhou část pláže. Tam už mám vyčíhnuté místo se spoustou šalvěje. Začínám sbírat v 8 hodin. Sluníčko je ještě schované za velikou horou. Jak tak šalvěj sbírám, tak zjišťuji, že jí tam je více než jsem v loni zaregistroval a tak sbírám a sbírám.
Šalvěj roste v lehkém kopečku a tak si připadám jako stepní koza. Často stojím na nepevném kamení a bolí mě lítka. Největší devizou tohoto místa je, že jsem až do pravého poledne ve stínu za obzorem slunce, takže se mi dobře sbírá. Po 4 dlouhých hodinách, kdy jsem se ani nezastavil práci ukončuji, protože mám totálně plnou Ikea tašku.
Vypiji poslední půl litr vody a jsem na suchu. Na pláži si nabírám vodu ze studny, kde jsou žabičky. Voda má velmi zvláštní příchuť, ale pít se dá a je to lepší než nic. Vracím se na první část pláže, kde mám své oblíbené místo, kde je cele odpoledne stín. Na lodi přijeli další turisté.
Pozoruji dívku, která má v ruce kámen a bouchá s ním do skály. Po chvíli mně zahlédne a dává se semnou do řeči. Vysvětluje mi, že včera viděla ve snu, že má hledat krystaly a na té pláži jí krystaly zavolali.
Najednou udeřila do jedné skalky a odštípla jeden kámen s krystalem, který mi dala. Nestačil jsem se ani divit. Byla tam s přítelem a byli to cestovatelé z Austrálie. Jmenovali se Lora a Joe. Já jsem jí dal jeden z mých svazků šalvěje a rozloučili jsme se.
Na skalku jsem dal již svázanou šalvěj, aby již vysychala. Neměl jsem již žádnou nit na svazování šalvěje a tak jsem se naobědval a užíval si zaslouženého odpočinku.
Kolem 17 hodiny už bylo to nejhorší vedro pryč a zatímco se sluníčko chystalo k západu, tak jsem ještě během hodinky obral dva nedaleké keře a vydal se na cestu zpátky na civilizovanou pláž. Z pláže jsem se skrze džungli vyšplhal na kopec kudy vedla cesta z pláže.
Naposledy jsem pohleděl na její neskutečnou krásu, a poděkoval jí a keřům šalvěje, kterou jsem si odnášel a vyrazil.
Měl jsem zase mírný stres, protože jsem musel projít buší, kde bylo mnoho cest ale je jedna byla ta správná. Chvíli jsem se tam motal a pak šel tou správnou vyznačenou. Začalo se stmívat a za pomocí čelovky jsem došel úplně za tmy. Samozřejmě, že jsem byl totálně zpocený a navíc jsem měl ramena jako sešlapaný rýč z tíhy tašek plných šalvěje, které jsem si spokojeně odnášel.
Dohromady vážili přinejmenším tak 30 kg. Na cílové pláži jsem si jako první nabral pramenitou vodu z barelu a pak jsem mé zpocené a zmožené tělo spláchl za noci v příjemně chladném Jonském moři. Celý den završila vydatná večeře posledních zásob jídla. Největší odměnou do hladiny theta mi opět byl romantický šum moře a pozorování mléčné dráhy na obloze. Cítil jsem vděčnost a veškerý stres a obavy, které jsem měl na opuštěné pláži již byli pryč.
