Jsem zvyklý chodit pozdě spát a tak usínám kolem 2 raní a o dvě hodiny později mi zvoní budík. Po chvíli vstanu, nahodím baťoh a jdu na vlak do Brna. V Brně mám 40 minut na přestup a tak jdu na Moravské náměstí vložit do bankomatu nepotřebnou hotovost.
U Grandu nasednu na RegioJet směr Vídeň a frčím. Jsem tak unavený, že ani nemohu usnout. Sedím za panem řidičem a poslouchám jeho rádio s oldies písničkami. Extremní únava nutí mou mysl přemýšlet na smyslem života. Jedu tak nalehko, že mám pouze malý baťůžek do kabiny, a tak nemusím na letišti ve Vídni nic checkovat a jdu rovnou na bezpečnostní kontrolu zavazadla a pak procházím kontrolou pasovou.
Se všemi ostatními naskočím do letadla a zvedáme křídla. Po odletu nasazuji sluchátka s hudbou a ihned usínám. Hodinu letu jsem prospal jako nic a probouzím se až když začínáme klesat. Na letišti měním sim kartu na albánskou, kterou mám z minula. Nakonec se však rozhoduji, že data do telefonu pořizovat nebudu, abych měl větší dobrodružství.
V Albánii je příjemné teploučko a tak na záchodě vyslékám spodky z pod kraťasů. Autobus jede z letiště přímo do 140 km vzdáleného města Vlora, takže Tiraně se úplně vyhýbám. V autobuse hraje nahlas typická albánská hudba a po dvou hodinách přijíždíme do Vlory. V obchodě si kupuji nůž, který jsem si do letadla nemohl vzít a potřebuji jej na sběr šalvěje.
Když čekám na autobus do mé cílové destinace, tak přijde taxikář s tím kam jedu. Do Lukova pravím a on, že dnes už žádný autobus z centra města nepojede a že pojede jeden za 15 minut z okraje města a město bude objíždět obchvatem. Prve mu moc nevěřím a nakonec svolím a jedu s ním za 500 lek asi 100 kč.
Tam už čeká starší pan cestoval z Polska. Dáváme se do řeči a pak naskakujeme do autobusu, který mě uveze dalších 70 km za celé 2 hodiny, protože musíme vyjet z úrovně moře nad 1000 metrů, abychom projeli horský sedlem národního parku Llogara. Několik let se tady staví tunel dlouhý cca 10km, díky kterému jednou celý průsmyk se všemi serpentinami podjedete jako nic.
Pokud někomu bývá v autobuse špatně, tak věřte, že tohle vás slušně rozhodí. Já jsem ze zvracení v autobuse naštěstí vyrostl i tak mi není nejlíp, protože jsem k smrti unavený a autobus háže tak, že usnutí nehrozí. To vše je však kompenzováno nádhernými přírodními sceneriemi a výhledy.
V Himaře se loučím s mým polským kolegou, pro kterého se malé městečko stává místem k přenocování, zatímco já pokračuji dále. Je prý už pozdě a autobus už žádný nepojede, takže chci zkusit stopa.
Procházím kolem hloučku španělských turistů, kteří chtějí vyfotit, za to mě fotí rovněž s nádherným západem slunce. Kráčím si to na konec města, když v tom kolem mě projíždí úplně prázdný autobus, který jede až to 50 km vzdálené Sarandy. Jsem celý šťastný a naskakuji.
Do Lukova to je polovina vzdálenosti, co do Sarandy, takže dobrých 25 km. Za 40 minut mi řidič zastavuje před supermarketem Joni v Lukově a já nakupuju zásobu jídla. Voda, sýr, vajíčka, máslo, chleba, broskvový džus a fíková marmeláda nesmí v baťohu chybět. Na jednom stromě, který znám z loňského roku si utrhnu 3 granátové jablka a zahajuji hodinový sestup k moři. Je už tma a tak toho není moc vidět.
Po cestě k moři si vzpomínám si na místa, kde u cesty roste pár keřů se šalvějí. Narážím na ně a celý šťastný k šalvěji přivoním. Je to úžasný pocit. Miluji její vůní. Vůně sušené šalvěje je velmi pronikavá, ale vůně čerstvé je nepopsatelná. Na jejich listech jsou stopy pryskyřice. Ta podle mě dává tu silnou aromatickou vůni, které dosáhneme při zapálení sušených svazků.
Zhruba v polovině cesty najednou slyším hukot moře. Je příjemná teplá noc a tak k moři přicházím celý zpocený, což však vyřeší první koupačka v moři. Převlíkám se do suchého oblečení a tábořím na terase mé oblíbené opuštěné restaurace. Dopřávám si zaslouženou večeři. K tomu mi je odměnou pohled na noc plnou hvězd a k poslechu mi je harmonické hučení moře. Totéž mi je k dispozici před usnutím.
