Ráno jsem se probudil a cítil jsem, že něco není v pořádku s mými zády. Cítil, že už dlouho cestuji a není pro mě moc jednoduché pořád chodit v botech a necvičit ráno aspoň jógu. Přespal jsem na hoře Berkel a byl moc rád, že jsem po dlouhé době někde, kde ráno nebylo spousta lidí a člověk měl trochu soukromí. Toho se dostává i kdekoliv v poušti, ale tam na několikadenním kempování není voda a proto se držím blízko vesnic a Nilu.
Když začalo pařit slunce, tak jsem zalezl pod kámen do stínu a psal si deník. Mezitím jsem pozoroval, jak na azurové obloze kroužili desítky orlů, což bylo neuvěřitelné. Romantika se však později stala trochu nepříjemnou, protože orli byli najednou zvědavější než já a začali se ke mě během letu nepříjemně přibližovat a já si připadal jako lovená zvěř.
Na hoře Berkel jsem strávil celý den. Na večer mi došla jak baterka v počítači, tak hlavně voda a proto jsem musel jít dál. Procházel jsem palmovým hájem a měl takovou žízeň, že jsem se pil vodu ze zavlažovacích kanálů. Procházel jsem vesnicí Berkel a ze zvědavosti mě začali sledovali nějací kluci. Došel jsem v Nilu a chtěl se vykoupat nahatý. Kluci, mi však nedali pokoj a tak jsem je řevem odstrašil.
Zpátky od Nilu jsem se vracel na hlavní cestu přes vesnici. Tentokráte už mě pronásledovaly snad všechny děti z vesnice. Začaly na mě pokřikovat “my money, my money” a pak po mě hodili i kámen. Cítil jsem se velmi nepříjemně. Dorazil jsem k cestě a zachránilo mě to, že tam byl nějaký pán z povozem, což děti zpacifikovalo. Pán jim vysvětlil, že jsem turista a že se mě nemusí bát. Najednou kolem mě procházela stará žena, která měla přes celou tvář skarifikaci. Viděl jsem to poprvé v životě a nahánělo to takovou hrůzu, až mi z toho přejel mráz po zádech.
Kolem projíždějící auto zastavilo a nabídlo mi pomoc. Tu jsem odmítl. Pán z povozem mě pozval k sobě domů. Jmenoval se Abud. Naskočil jsem k němu na povoz tažený oslíkem. Pocházel z vesnice Berkel. Projížděli jsme jí a ukazoval mi vše, co mu přišlo zajímavé. Díky nedorozumění jsme se projeli až do Karimy na trh. Když jsme jeli zpátky, tak se osel z ničeno nic najednou zastavil uprostřed cesty, roztáhl zadní nohy a začal čůrat. Seskočil jsem z povozu. Přišlo mi, že se nebude moci uvolnit, když ho tíží povoz, na kterém sedí dva chlapi. Abud se usmál a řekl “je to osel no”.
Přijeli jsme k Abudovi domů. Žil v domě po rodičích se svou ženou a sestrami, které ještě nebyly vdané. Seznámil mě s nimi. Ty si dokonce k mému údivu se mnou protřepaly ploutví, ale pouze přes závoj. Abud se jako mladík učil na obchodní škole v Chartúmu, kde se naučil anglicky. Mluvil celkem zdatně, ale i tak bylo potřeba se poprat s jinou mentalitou a myšlením. Na večeři přinesl brambory, omáčku okra a chleba. Potom následoval čaj, který jsem si vyžádal bez cukru a on s tím neměl k mému údivu žádný problém.
Po večeři jsme se vydali k sousedovi pro mléko. Pán skočil do ohrádky ke koze a podojil jí. Pak nás pozval na kus řeči. Usedli jsme na postel na dvoře jeho domu. Súdánci moc rádi sedí na obyčejných postelích, které často tvoří jediné vybavení místností. Když přijde návštěva, tak dvě vyndají, dají je k sobě a mezi ně stoleček na občerstvení.
Dostali jsme čerstvě nadojené horké mléko a moc dobré kokosové sušenky, na kterých byl reliéf auta, které se vyrábí v Omdurmanu. Pán mi vysvětil, že kravské mléko pijí pouze dospělí a dětem se dává kozí. Jedna z prvních otázek byla jako vždy jestli už mám děti. Řekl mi, že je praktické mít děti brzo. Když jsou malé, tak se o ně starají prarodiče a když jsou větší, tak se zase ony starají o ně, když jsou rodiče v práci.
Po cestě zpátky jsme ze zastavili v malém obchůdku. Byl velmi skromně vybaven s pár potravinami. Největší atrakcí tam byl velký hrnec, ve kterém se přihřívalo mléko, které si lidé chodili do igelitových sáčků kupovat. Prodavač měl obrovskou radost z mé přítomnosti a hned mi nabídl vychlazený sprajt. Ze slušnosti jsem jej přijal, ale radši bych si býval dal horký čaj, či to mléko. Vrátili jsme se k Abudovi a den zakončili horkými těstovinami s cukrem.
