S Klaudiem jsme vstali brzo ráno. Moje mysl ještě jaksi spala, když jsme kráčeli na okraj Dongoli. Po cestě přes trh jsem si koupil nesolené arašídy a připadal si jako v Indii. Přes Nil nás převezl pikap.
Začali jsem stopovat do 150 kilometrů vzdáleného města Karima. Projížděla spousta aut, ale všechna jela za roh. Po chvíli k nám přišel nějaký chlápek. Hrdě se bouchal do hrudi se slovy: Já jsem policista, prosím pas. Byl spíše vtipný a milý, a tak nebyl problém pas tasit a s usměvem ukázat.
Po hodině jsme na pohodu stopli kamion, který jel až za Karimu. Bylo vtipné, že už podruhé jsme předjeli německého cyklistu, který se moc nekamarádil. Řidič nám hned nabídl banány a datle, kterých měl plný pytel, což nešlo odmítnout. Po cestě jsme dali čurpauzu. Súdánci čurají tak, že si kleknout na jedno kolenu a tasí pinďoura z kalhot. Je to proto, aby si nezacákali nohavice gaťat jako zápaďáci, kteří čurají vestoje.
Ani jsme se nenadáli a před námi se objevila hora Berkel a karimské pyramidy. Kamioňák nám zastavil královsky přímo před nimi. Široko daleko nebylo ani živáčka. Čekal jsem nějakého hlidače, který nás zkásne, ale nic se nedělo. Bylo kolem poledne a slunce slušně pralo. Vydechli jsme ve stínu pyramid a pak jsem už na nic nečekal a šel jsem konejšit mé pyramidolezecké choutky.
Po půlhodině doběhl zadýchaný hlídač. Užíval jsem si zrovna pocity svobody na vrcholku pyramidy, když v tom začal povykovat, ať laskavě sestoupím. Naštěstí mě za to nenechal nezavřít a chtěl pouze 10 dolarů za vstupenku. Řekl jsem mu, že žádné dolary nemám. Museli jsme ho následovat do nedalekého muzea za šéfkou. Ta si opsala čísla našich pasů a nechala nás jít.
Došli jsme do centra Karimy. Bylo pořád strašné vedro a tak jsme si to namířili přímo k řece, kde jsem si dal touženou koupačku. Slunce zapadalo a mě sušil teplý pouštní vítr. Z nedalekého domu k nám došel Faji. Dali jsme se do řeči. Pracuje v Saúdské Arábii, manželka s dítětem žije v Chartúmu a on přijel navštívit svou sestru.
Vůbec netuším proč, ale najednou tasil z pravé zadní kapsy balík peněz a začal s ním mávat před našima očima. Potom se začal vyptávat, jak se dostane nelegálně lodí do Evropy. Pochopili jsme, že si myslel, že mu v tom jako bledé tváře pomůžeme. Pak nám ukázal, že se přihlásil do loterie o získání občanství Spojených států. Každý rok se losuje a pár šťastlivcům se změní život.
Pozval nás do domu na čaj. Faji vypadal celkem inteligentně a spořádaně. Vešli jsme na dvora a já si připadal, jako by tam doslova vybuchla bomba. Dům byl velmi starý a vypadal, že se brzy rozpadne. Všude kolem byly hromady oblečení a harampádí. Bylo to prostě horší než u cikánů. Vůbec mi to nešlo do hlavy. Později jsem pochopil, že oni nejsou chudí, ale nevzdělaní, což člověka ve své podstatě dělá chudým.
