Vyrazil jsem do Afriky

Není vůbec lehké opustit místo, kde se člověk zdržel déle. Všechno a všechny už jsem tam znal a cítil jsem se tam prostě jako doma. Nejtěžší je pak opustit poprvé místo, kde se člověk narodil a prožil své mládí či velkou část života. Když však člověk jednou vyrazí, tak další výlety jsou lehčí a lehčí. Nejvíce mám rád místa nebo země, kde jsem se žil nejdéle, takže na první místě bude vždycky Česko a pak Británie, Španělsko, Gruzie, Írán, Izrael, Sinaj (Egypt) a další.

Bylo pozdní odpoledne. Ze Svaté Kateřiny jsem stopnul auto, které mě vzalo kousek za ni. Beduín se mě zeptal kam jedu. Řekl jsem mu, že do Káhiry. Na dvorku svého dvora to otočil a pádili jsme na policejení čekpoint. Cesta byla mírně z kopečka a tak vypnul motor auta a dvacítkou jsme tam dojeli. Hned jak jsem vystoupil, tak ke mě přiskočil policista, odkud prý jsem a ať tasím pas. Řekl mi, že autobus do Káhiry jede až další den ráno a cpal mě do auta, které jelo zpátky do Svaté Kateřiny.

Radikálně jsem odmítnul se někam vracet. Vzal mě do kanceláře policejního kapitána. Ten mi řekl, že cesta je od 16 do 6 hodiny pro turisty uzavřena z důvodu bezpečnosti. Zbývala ještě druhá cesta, která vedla do Dahabu, kam mi povolil jet stopem, ale cesta by se prodloužila asi o 300km. I tak jsem na ni vyrazil. Vůbec se mi celý Sinaj objíždět nechtělo a vracet se a čekat do dalšího dne taky ne. Pěšky jsem vyrazil cestou do Dahabu a asi po kilometru, když se mi ztratil policejní čekpoint z očí, jsem odbočil do pouště a všechny ty fízly obešel.

dsc_0408-copy

Už se stmívalo a já šel přes krásné skalnaté údolí, když v tom jsem narazil na palmovou zahradu. Měla studnu s pitnou vodou a dozrávající datle na palmách. Uvažoval jsem, že bych tam přenocoval, udělal táborák a pokračoval dále další den, mé srdce však chtělo jet. Za tmy jsem došel na cestu, která vedla přímo do Káhiry dostatečně daleko od policistů. Moc aut nejelo a v té tmě mi akorát pomáhalo pouliční osvětlní, aby mě auta viděla a mohla zastavit.

dsc_0409-copy

Kolem zrovna procházel mladý beduín. Ptal se mě, co tam dělám a já mu arabštinou vysvětlil, že jedu do Káhiry stopem. Klasicky mě předsvědčoval, že mě nikdo zadarmo nevezme a já, abych se ho taktně zbavil, mu řekl, že to je na vůli boží. Chtěl ať ho vyfotím zrcadlovkou a pak ať mu ukážu můj telefon. Chtěl svůj s mým vyměnit, i když jeho vypadal výkonněji. Projel mi všechny fotky, hudbu a aplikace. Po chvíli mi zastavil ve svém pickup Nissanu beduín se svou manželkou, celou zahalenou v černém. Já naskočil na korbu a upaloval dále.

dsc_0088-copy

Na korbě foukal horký pouštní vítr a tak jsem si na hlavu uvázal palestinský šatek. Auto svítilo na cestu a jinak byla totální tma. Projížděli jsme skalnatou pouští. Nebe bylo plné hvěz a byla vidět Mléčná dráha. Byl jsem maximálně nadšený. Po pár desíkách kilometrech mě vyhodil uprostřed nějakého udolí a odbočil do pouště k svému domu. Byl jsem na cestě, byla úplná tma a v dálce jsem viděl světla domů. Pokračoval jsem pěšky. Občas kolem mě prosvištělo auto, které mě nevidělo a tak ho nešlo zastavit. Došel jsem na osvětlenou křižovatku, kde mě po chvíli nabral další beduín a hodil mě do další vesnice.

dsc_0089-copy

V údolí Feran je vesnice ve skalnatém údolí. Uprostřed něj byl policejení čekpoint, který jsem pro jistotu obešel přes poušť a došel na konec. Užíval jsem si horkou pouštní noc a po delší době stopování mě vzalo auto až do 60 km vzdáleného čekpointu, který je u Suezkeho zálivu na úrovni moře. Před ním řidič a spolujezdec zastavil a v dřepu se vymočili v poušti. Já jsem se k nim stylově taky přidal. U čekpointu mě řidič totálně nasral, protože chtěl za svezení peníze s tím, že je taxikář. Žadné označení taxikáře neměl a tak jsem mu řekl, že to měl říct dopředu, že žádné peníze nemám.

dsc_0096-copy

Egyptská policie mi zkontrolovala pas a trvala na tom, že do Káhiry musím jet autobusem, kterých tam projíždelo mnoho od sinajského letoviska Šarm el Šejch. Bylo už pozdě večer a aut moc nejezdilo nebo byly plné. V jednom autobuse bylo volné místo. Řidič mě však zdarma vzít nechtěl. Vzal si můj pas, který mi vrátil, až když jsem v Káhiře vybral peníze z bankomatu a zaplatil mu za lístek. Do Káhiry jsme přijeli kolem 3 ráno. Dospal jsem na autobusáku a dneska ráno jdu na polici pro razítko prodlouženeho víza.