S Klaudiem jsme přespali na břehu Nilu. V noci jsem uchvácen pozoroval nebe plné hvězd a doufal, že si na nás nepřijde pochutnat krokodýl. Ti se prý nevyskytují v blízkosti civilizace. Ráno jsem rozdělal oheň a uvařil si rýži v malém kovovém hrnečku. Normálně na cestách vůbec nevařím, ale měl jsem kilo rýže z Egypta, kterou jsem chtěl sníst. Za pár kaček jsem si koupil hrneček a akorát jedna porce rýže se v něm dá udělat.
Po několika dnech společného stopování jsem se rozloučil s Klaudiem. Cestuje totálně offline a jediné elektronické zařízení je jeho budík, do kterého je líný si jednou za rok vyměnit baterku. Nebylo vždy jednoduché s ním vyjít, ale vážím si možnosti s ním cestovat, protože jsem se od něj mnoho naučil. Ani jeden nemáme rádi historické loučení, takže jsem si řekli po italsku čao a bylo vymalováno.
Potřeboval jsem se dostat na druhou stranu Nilu, ze kterého od rána lodě přivážely různé zboží na trh jako dřevo, mouku nebo slámu pro krmení ovcí. Přišel jsem nabídnout pomoc. Nejdříve jsem šéfovi pomohl složit dřevo a pak jsem mu zametl celou loď, která byla plná písku. Vůbec nebylo jednoduché vymést všechen prach, protože loď byla velká a její dno bylo vyztužené mřížkou. Nicméně jsem si dal záležet a tajně doufal, že mě za mou pomoc bezplatně převeze.
Čekal jsem na šéfa, až se vrátí z trhu. On však dlouho nešel a slunce začalo nesnesitelně pařit. Ráno mě zval do svého příbytku na fazolovou snídani mladík Mohamed, který obdělával své pole kousek od tábořiště. Několikrát jsem ho odmítl, protože jsem chtěl posnídat svou rýži a být prostě sám. Tentokráte přišel znovu a to už jsem pozvání přijal, protože jsem se potřeboval někde schovat před sluncem.
Byl tichý a moc toho nenamluvil. Mlčky jsme spolu poobědvali fazole a zapili to čajem. Netušil jsem, kdy mě zase někdo pozve na jídlo a tak jsem se strachy trochu přejedl, abych měl zásobu do dalších dní. V tom největším vedru jsem odpadl a dal si šlofíka na posteli.
Po pár hodinách jsem se probudil. Šel jsem se podívat, jestli tam ještě je šéfova loď. Byla pryč. Vrátil jsem se tedy pro batoh. Mohamed byl zrovna pryč a tak jsem se s ním ani nemohl rozloučit. Možná to však bylo lepší, protože jsem měl pocit, že by mě nenechal jen tak odejít. Chtěl by, abych zůstal na večeři či do dalšího dne. Jediné, co jsem však chtěl já, bylo být sám.
Nahodil jsem batoh a šel k řece. Bylo tam pár lodí. Hned jak se nějaká chystala vyrazit, tak jsem poprosil, jestli bych mohl být bezplatně převezen. Pan převozník překvapivě nechtěl peníze, ale chtěl vědět kam mířím. Řekl jsem mu, že na pyramidy u vesnice Nuri. Za pár minut jsem byl na druhé straně a vystoupil jsem na krásnou písečnou pláž. Hned jsem si sundal sandále, procházel se po písku, pozoroval západ slunce a připadal si jako v ráji.
Potkal jsem chlápka, který mě pozval k sobě domů. Já jsem však chtěl dojít k pyramidám a být sám. Prokousal jsem se přes palmovou džungli a došel do vesnice Nuri. Bylá úzká, zato dlouhá a rozléhala se podél Nilu. Bylo zrovna před večerní modlitbou a pár chlapíku u mešity mě zastavilo s nabídkou pomoci. Pozvali mě na čaj. Byl jsem už unavený a pyramidy nebyly tak blízko, jak jsem si myslel a tak jsem jejich nabídku přijal.
Po modlitbě mé šoupli do nějakého domu, který byl hned za vedle mešity. Vypadalo to jako ubytovna pro imámy. Postel vytáhli na malý dvůr. Po chvíli donesli čaj s mlékem v termosce a koksové sušenky. Byli strašně nadšení, že tam mají takovou návštěvu. Já jsem byl nadšený, že mám, kde složit hlavu. Jmenovali se Amir a Abdulahi, byli strašně vtipní a cítil jsem se s nimi moc fajn. Než Amir odešel, tak mi říká, ať se pořádně zavřu zevnitř. Ještě než jsem šel na kutě, tak jsem si přepral oblečení a pak úplně vypustil duši.
